Čtyři uzamčená přání

V novějších hrách The Sims (ne, tentokrát to nebude o hře) je zajímavý herní prvek, tzv. aspirační přání. Ta jsou čtyři. Jde o přání, která má konkrétní postava, a která se snažím jí vyplňovat. Přání se mění, ale můžu se taky rozhodnout přání uzamknout, a pak se bude postava snažit o jejich naplnění, i kdyby to mělo trvat třeba celý život, dokud daného cíle nedosáhne.

A tak mě napadlo zkusit něco podobného u sebe. Každý člověk má nějaké plány, nějaká přání, která se snaží postupně zrealizovat, i já. A řekněme, že čtyři z těchto přání můžu „uzamknout“. A která by to byla? O tom bude dnešní článek.

Jen poznámka: pořadí, v jakém to uvedu, neznamená, že jde i o pořadí důležitosti. Spíš jak mi to přišlo na mysl.

1. Dát si točeného Primátora

Nejsem zrovna pivař, spíš jsem na vínko. Ale v případě značky Primátor výjimka potvrzuje pravidlo. Jenomže Primátor se nedá koupit jen tak všude. Za lahvovým pivem musím do velkých obchodů, a v případě točeného mám prostě smůlu. Možná kdybych bydlel ve východních Čechách, ale ve zbytku republiky je sázkou do loterie najít nějaký podnik, ve kterém by měli točeného Primátora. A už vůbec ne na severní Moravě.

První přání by se teoreticky mohlo vyplnit, ale časová a hlavně finanční náročnost (cesta do východních Čech) vysoce převyšují benefity pár minut strávených pitím půllitru. Takže to zůstává v rovině snů, pouze s možností náhodného splnění.

2. Přijímat podobojí

Světe div se, ale tohle se povedlo zrovna včera. Na pouti ve vedlejší farnosti! Jenže je mi jasné, že to bylo na dlouho naposled, letos už se to asi nepovede. Proto tohle přání musím uvádět jako takovou trvalku. Tohle je opravdu celoživotní aspirace…

3. Najít solidního a slušného zaměstnavatele

Šance zhruba srovnatelná s dvojkou. Jenomže zatímco podobojí se povede i několikrát za rok, na slušného zaměstnavatele jsem nenarazil už několik let. Aby ovšem nedošlo k mýlce. Třetí přání neznamená, že bych byl bez práce. Pracuji. Ale opět jsem udělal podobnou zkušenost jako posledně, vloni. Tehdy jsem pracoval více než rok za fixní minimální plat, nikdy jsem nedostal víc než mi náleželo podle smlouvy, za celou dobu nedošlo k navýšení o jedinou korunu. Jestli jsem něco dostal přidáno, tak jedině práce, zvláště v závěru. Naštěstí aspoň ke konci se zaměstnavatel zachoval solidně, když všem vyplatil odstupné, i když podle zákona nemusel. Aspoň nějaká satisfakce po roce.

Jenže teď je to ještě krapet horší než předtím, teď už nemůžu čekat vůbec nic. Plat stejný, minimální, pracovní poměr jen na půl roku. Na celou mzdu dostává zaměstnavatel prostředky z fondů EU, nestojím ho ani korunu, a přitom není schopen ze svého dát jedinou korunu navíc, natož pořídit pracovní oblečení (pracuju navenku). Ptal jsem se na to, a dnes už není povinnost zaměstnavatele zajistit pracovní oblečení ani při práci venku. Takže mám smůlu.

Teď si možná mnohý řekne: buď rád, že máš aspoň něco, lepší něco než nic, apod. Jenže to je přesně ono. Dokud budou lidi takhle smýšlet a dokud se najde jediný člověk, který tu práci vezme i za takový peníz, do té doby toho budou zaměstnavatelé zneužívat, protože vědí, že vždycky se někdo najde. Ale jak dlouho tohle bude trvat? To budu do důchodu pracovat za minimální plat?

Mně by musela huba upadnout, kdybych byl třeba soukromníkem, někoho bych přijímal do pracovního poměru, a přitom mu nabídl minimální plat. Ještě navíc fixní. Tohle vláda nadmíru dobře spočítala! Fixní minimální plat totiž pokryje jen 20 pracovních dní, má-li měsíc více pracovních dní (a to má většina), zaměstnanec pracuje vlastně zadarmo. Dobré, co?

Jak bych se hned jinýma očima díval na zaměstnavatele, kteří by ze svého dali třeba blbou tisícovku v hrubém, když už ten základ mají dotovaný! Hned bych si myslel něco jiného. I nad tím pracovním oblečením (pokud budu v práci, kde bych to potřeboval) bych přimhouřil oko.

Zbývá vysvětlit, proč tedy pracuju za minimum, když jsem proti tomu. Protože mi nic jiného nezbývá. Od tohoto státu bych zakrátko nedostal ani korunu, vinou antisociálních zákonů. Tohle si vláda taky nadmíru dobře spočítala! Ale to by bylo na samostatný článek, nebudu do toho víc zabředávat.

4. Vytřískat prachy ze svých dlužníků

Trochu drsně řečeno, ale slušnější už být nemůžu. Prostě jsem opět doplatil na svou dobrotu. Dluží mi několik lidí, a i když to nejsou úplně závratné částky, teď by mi to pomohlo, protože sám dlužím. Navíc nepochopím, proč nejsou schopni (zvláště jeden hňup) splatit relativně malou částku, kterou mi dluží už rok. Kdyby šlo o velkou částku, vracela by se jó špatně, ale nebýt schopen zaplatit relativně malé peníze? Celý rok? Přitom ta osoba si vždycky žila líp než já, já se svým platem se na ni nemohl zdaleka rovnat.

Jenže v tomto světě to chodí právě tak, že ten, kdo je na tom líp, se tváří jako naprostý chudák a zapře i nos mezi očima. Už ani nedoufám, že bych něco vytřískal z toho největšího dlužníka, snad ještě ty menší částky. Ale ty mi moc nepomůžou.

Inu, pro dobrotu na žebrotu, jak se říká. A nic proti tomu nejde nadělat. Nemám nic v ruce, takže k soudu to dát nemůžu. Kdybych to dal vymahačům, vzali by si víc, než dělá dluh, takže by se mi to nevyplatilo. Rozbít hubu taky nikomu nemůžu, ocitl bych se u soudu sám, a ještě bych platil léčení. Zkrátka nemůžu dělat nic.

No, aspoň mě to vyléčilo z dalšího půjčování. Teď už se držím zásady, že když já si od nikoho nepůjčuju, tak nebudu ani nikomu sám půjčovat. V největší nouzi možná dvě stovky, ale ani o korunu víc. Kdyby někdo po mně chtěl 201 Kč, tak tu korunu prostě nedostane.

Je to tvrdé? Ale ono je potřeba přitvrdit. Dokud bude člověk jen dobrák, lidi si s ním budou dělat, co budou chtít, budou toho zneužívat. S tím je teď konec.

A s tímto článkem taky. Finito.