Zamyšlení nad oslavou

… a nejen nad ní

Tak jsme o uplynulém víkendu měli v rodině oslavu. Vše proběhlo úspěšně, vše dobře dopadlo. Při té příležitosti mě ale napadlo pár věcí.

Můj bývalý kolega z předchozí práce tvrdil, že nezná snad nikoho jako já. Že jsem zvláštní člověk, přímo jedinečný. Svou mluvou, oblékáním, celkovým stylem… I jméno mám celkem jedinečné. Tak nějak si uvědomuju, že má i docela pravdu. Opravdu mám někdy dost zvláštní názory.

Tak třeba s tou oslavou. K obědu se dělala nudlová polévka s játrovými knedlíčky. Doma si játrové knedlíčky neděláme nikdy (když tak kvasnicové), ale pro oslavu jsme je udělali. Nač experimentovat, držme se klasiky. Je fakt, že kamkoli jsem přišel na nějakou oslavu, měli tam stejnou polévku. Je už to tak nějak zažité, tak proč ne, že.

Přitom já bych si klidně dovedl představit, že by na stole byla i jiná polévka. Proč se nemohla uvařit třeba kulajda? Nebo frankfurtská? Čočková s párkem, italská s rýží, kyselica… Možností je celá řada. A myslím, že taková frankfurtská by snad neurazila nikoho. Jenže ne – ona se musela udělat nudlová s játrovými knedlíčky.

To mi připomíná příhodu z mého biřmování. Když jsme na posledním setkání probírali praktické stránky velkého dne, došlo i na debatu, co uvařit na slavnostní oběd pro biřmovance a jejich kmotry plus pochopitelně kněze a biskupa. Kněz, který se s biskupem osobně přátelí, důrazně napomínal: „Hlavně nedělejte nudlovou polévku s játrovými knedlíčky. Tohle má pan biskup všude, kam přijede, a už mu to leze krkem!“ No schválně, že neuhodnete, jaká polévka byla na stole? Správně, nudlová s játrovými knedlíčky. Biskup na sobě nedal nic znát, dokonce kuchařky i pochválil, myslím ale, že se za tu dobu už naučil být diplomatem.

Ale zpět k hlavnímu tématu. Jako hlavní chod na oslavě byl bramborový salát s řízkem. Budiž, to vyhovovalo i mně. Kdybychom si nevařili sami, ale šli do nějaké restaurace, tak tam by se zase pro změnu takovým jídlem nezabývali. To by totiž celá hospoda byla zaměstnána přípravou bramborového salátu. Taky je fakt, že když jsem na nějaké oslavě, která je v hospodě, tak tam jako hlavní chod bývá něco jiného.

Později odpoledne došlo na hudbu. Živou hudbu jsme neměli, už proto, že do toho maličkého sálu by se muzikanti nevešli. Tak jsme napojili bedny a můj synovec dotáhl notebook plný písniček. Jenže jakých! Nejdříve zněla dechovka, potom Michal David a pak Dalibor Janda. Když hlavní pouštěč na chvíli odešel, využil jsem toho a Jandu vyměnil za Aerosmith. Není to sice úplně podle mého gusta, i když některé melodické nahrávky mám rád, ale rozhodně lepší než Janda. Eat The Rich, vyřvával Steven Tyler. Hosté to stejně nevnímali, protože se mezi sebou bavili, takže vzniklý ruch ztěžoval poslouchání hudby. Byla to spíš kulisa. Přesto to synovec po návratu zase vyměnil. Teta údajně s sebou donesla i CD Evy a Vaška. Pokud se to vůbec pouštělo, pak až večer, a to už jsem tam naštěstí nebyl.

Tyhlety příklady z oslavy mě napadly opravdu jen jako příklad, pro ilustraci mé nekonvenčnosti. Proč by mělo být všechno stejné? Nikdo z nás není stejný jako někdo jiný. Jsem rád, že jsem sám sebou, i když smýšlím jinak než ostatní. Já bych hostům játrové knedlíčky nepodával :)-

Napadly mě i jiné příklady, jak být jiný. Tak třeba:

Proč je dnes tak v módě pojmenovávat své děti Dominik, Natálie a Adéla? Není náhodou lepší pojmenovat své děti nějak originálně, jménem, které se třeba v nejbližším okolí ani nevyskytuje? Moje dvě neteře své děti pojmenovaly přesně takhle. Je to jejich rozhodnutí, a já své praneteře a prasynovce mám stejně rád, jako kdyby nosily jakékoli jiné jméno. Ale sám bych své děti pojmenoval jinak. Jak? To si nechám pro sebe (a pro případnou matku mých dětí). Občas už se v dnešní době objevují méně obvyklá jména, já mám v hlavě ale jména ještě neobvyklejší.

Dovedu si klidně představit život bez komerčních rádií. Taky bývaly doby, kdy jsem je poslouchal, to už ale není pravda nějaký ten rok. Lezou mi na nervy zvláště ta takzvaná „pohodová česká rádia“. Rádia, která vám pustí na přání Michala Davida a jeho Poupata, když se tam dovoláte v příhodný čas. Nechápu, jak si někdo, kdo má to štěstí a je nejrychlejší a dovolá se, může přát Poupata. Místo aby chtěl něco, co má rád a dlouho to neslyšel, něco neobvyklého.

Bohužel pohodovým rádiím není možné uniknout. Jsou všude. V každém obchodě, prostě všude. Pokud tam tedy nehrají pro změnu tuc tuc rádia, což je snad ještě horší, ovšem z jiného důvodu. Je fakt, že dnes už v lepších restauracích místo rádia pouští na velkých LCD televizorech MTV nebo jiný televizní hudební kanál, a to je trochu jiné kafe. No buďme rádi za takováto zařízení! Je to trochu čerstvého větru v dnešním světě.

Pár dalších příkladů by se jistě našlo, ale nechci ten článek prodlužovat tak, že by to nikdo nevydržel dočíst. Věřím, že taky všichni, kteří dočetli až sem, jsou jiní. A že si z toho třeba každý z nich odnese něco jiného :)-