O farnosti na půl šťávy

Dnes jsem se rozhodl psát o smutných věcech. O naší farnosti, která funguje jen na setrvačník. Aspoň mi tak už delší dobu připadá. Poté, co se jediný ministrant odstěhoval, nám tam nezbyl nikdo. Vzal jsem na sebe tuto službu tedy já, jenže já jsem spíš kostelník. Zpočátku pomocný, na velikonoční pondělí  ale došlo k polooficiálnímu předání služby a už se budu muset většinou starat sám. Na dvou místech najednou být nemůžu. A když budu na „kostelnické“ straně, budeme opět bez ministranta.

Knězi je to přitom jedno. Když jsem mu řekl, že by bylo dobré, aby si našel ministranta, ještě se div nerozčílil, že to je moje starost. Moje?! Byla snad farní rodina svěřena mně? Jenže po knězi, který je jedním z nejstarších obyvatel obce, už toho moc chtít nemůžu, to je fakt. Přesto – takové věci jsou v rukou pastýře a ne farníků. My se můžeme za tyto věci modlit, no ale asi to v našem případě moc lidí nedělá, já ano, ale jestli i zbytek farnosti, to už je pochopitelně na každém zvlášť.

Na velikonoční vigilii a neděli jsem byl úplně pryč, mimo farnost i mimo obec. Pochopitelně že to dopadlo tak, že nebyl ministrant. Kostelník byl na své straně. Co mohl, prý pomohl, ale nebylo to ono. Přitom jsem na to kněze upozorňoval už měsíc dopředu. Teď si možná někdo řekne, že jsem za této situace neměl odjíždět. Jsem proto ale špatný? To nemůžu nikdy nikam jet, jenom proto, že není zastupitelnost?

Problémem není ale jen absence ministrantů, ale celkový život či spíš neživot farnosti. Naši farnost bych definoval jako volné společenství lidí, kteří se scházejí do kostela ke mši svaté. Nic víc, nic míň. Je pravda, že v některých obdobích v liturgickém roce má mše svatá, liturgie, absolutní přednost, a jakékoli další aktivity musí být upozaděny nebo dokonce odloženy. Např. svatý týden, velikonoce, mají absolutní přednost. Stejně tak vánoce. Ale mimo tato období je spousta času i k dalšímu životu farní obce. Jenže ten u nás není veškerý žádný, u nás se to omezuje opravdu jen na mši svatou. Ano, slavení nejsvětější oběti je středobodem, má to ale být jen jediná věc?

Už roky nepořádá naše farnost žádné poutě. Nemáme žádný farní den, to je neznámý pojem. Žádné společenství, žádné aktivity směřující k prohloubení duchovního života… Prostě nic. Ano, vyšší věk kněze hraje roli. Těžko po něm chtít, aby se choval jako mladík. Pak se to ale mělo řešit už dávno. Za ty roky mohl z farnosti vzejít třeba trvalý jáhen, katecheta, animátor, apod. Ale nevzešel. Nějakého animátora, který by „vdechl duši“, bychom teď potřebovali. Nebo katechetu, který by vzdělával lidi. S ním by se asi nestalo, co se stalo na Velký pátek. Lektorka, která léta v našem kostele čte, přišla před obřady za hlavním kostelníkem a povídá: „V kropence není voda.“ Já byl opodál, tak jsem to slyšel, ona navíc mluví běžně dost hlasitě. No já myslel, že padnu. To mě dostalo, ještě ani obřady nezačaly. Dáma v letech, dávno na důchodě, a tohle řekne! Pak se začala omlouvat, že zapomněla. Jenže lidí, kteří se žehnají na Velký pátek a Bílou sobotu, i bez vody, je u nás spousta. Copak nikdo neví, že v tyto dny se nežehná svěcenou vodou?  A podobných příkladů by se našlo víc.

Mám pocit, že naše farnost umírá. Ne vymírá, tím, že staří lidé postupně umírají a mladí nepřibývají. Ale umírá duchovně. Přitom je to s podivem. Moravská farnost, v obci, která není někde na okraji v pohraničí, prostě normální, ničím zvláštní, ale fungující obec, a přitom nemáme ani ministranta. Ve všední den přijdou na mši klidně jen dva, tři lidé. Takhle tristní to snad není ani v Čechách.

Řešení je v nedohlednu. Zbývá asi jen modlitba. Aspoň mne nic jiného vhodného nenapadá.