Srandovní rozhovor

Teprve tento týden jsem se začetl do Týdeníku Rozhlas č. 47/2009, ve kterém byl hlavní rozhovor s jistým údajně výtvarníkem Františkem Skálou. Mimo jiné je také členem „tajné kulturní a osvětové organizace Bude konec světa (B.K.S.)" Pro radost si vytváří vlastní kytary - bez strun, pouze ze dřeva, vytvoří krk a tělo.

Teda musím říct, že tak jsem se už dlouho nezasmál. TR je jedno z mála seriozních periodik v naší zemi, tentokrát ale při výběru osobnosti pro rozhovor asi neměli moc šťastnou ruku. Ostatně, posuďte sami - několik ukázek z rozhovoru.

Moje kytary dostávají svá jména buď podle materiálů, ze kterých jsou udělány, nebo podle barvy či charakteru. Jedna se tedy jmenuje „Žlutá italská", protože je z ošoupaného plastu z italského moře, jinou jsem pojmenoval „Ostrorep", protože má tvar prehistorického podmořského živočicha, který se stále vyskytuje na západním pobřeží USA. „Topolbrut" je brutálně zpracována z topolu a „Sloní" má šedou barvu kůže.

V našem Malém tanečním orchestru to děláme tak, že řádíme s kytarami na pódiu, pantomimicky markýrujeme hru a kytarista se v tu chvíli ztratí a hraje za nás. Lidé to vůbec nepoznají.

Tavení plastů jsem doslova propadl. Začalo mě to tak bavit, že jsem u toho strávil dva měsíce!

Zážitky, které pocházejí z lesa, kde se člověk batolí v kořenech, sžívá se se zemí a má k ní blízko, patří k nejhlubším... Plazil jsem se po stezkách zvěře a pak jsem vždycky týden bral prášky na záda, protože jsem si je úplně zlikvidoval... Celé léto jsem strávil v lese, v křoví, což se současnému člověku v dnešní turbulentní době už málokdy podaří!

Celý rozhovor pak dorazily doprovodné fotografie. Např. autor vyfocený s jednou ze svých „kytar" (škoda že tato fotka není na internetu...) nebo fotografie zachycující výtvarníka, jak stojí v polootevřeném okně svého polorozpadlého baráku a opírá se rukama o polorozpadlý parapet... Foto v závěru článku.

Jak povídám - královsky jsem se při čtení bavil, a pobavil jsem tím i svoje kolegy v práci.