Jak jsem byl okraden. O vánocích

Tak už došlo i na mne. Co se nepovedlo 31 let, povedlo se včera. Co se nikomu nepovedlo ani v těch největších tlačenicích, v nacpané tramvaji, na vánočních trzích, na pražském hlaváku, v Ostravě v končinách kolem ulice Stodolní, dokonce ani v cizině (tam už vůbec ne), to se povedlo pouhých 800 metrů od domova. Byl jsem okraden. Stalo se to takto:

Byl jsem včera ve městě - na návštěvě a na vánočním koncertě v kostele. Jel jsem vlakem. Celou dobu všechno v pohodě, ale na zpáteční cestě přistoupil jeden chlap, který už od počátku vypadal značně nedůvěryhodně. Byl z něj cítit chlast na sto honů, otrhaný, špinavý, s monoklem pod okem. Ale protože tiše seděl a nic nevyváděl, nikdo si ho dál nevšímal, jen co si ho lidi prohlídli, když nastoupil.

K události došlo až při mém vystupování. Jel jsem po lokální trati, jezdí u nás takové ty klasické červené malé motoráčky

Ilustrační foto

(pro železničáře a pro ty, kteří by se chtěli této trati vyhnout, jde o trať 277). Jelikož vystupuju mezi nástupní a cílovou stanicí, měl jsem tu smůlu, že už s tím vším po vystoupení z vlaku nešlo nic dělat. Když už jsem byl u dveří a čekal, až vlak zastaví, ten chlap se na mne nalepil. Byl ožralý jak hovado a začal do mě hučet, že mě odněkud zná, že jsem mu povědomý, a že jestli spolu někdy zajdem na pivo, a kdy. Já jsem celý trnul, protože vlak měl každou chvíli zastavit a měl jsem obavy, jestli se vůbec dostanu k tomu, abych otevřel dveře. Je zvláštní, že stejně dlouhý okamžik nám jednou může připadat krátký jako jedno nadechnutí a podruhé stejně dlouhý časový úsek se zdá být nekonečný. Tak tomu bylo i v tomto případě.

Už jsem se nemohl dočkat, až vlak zastaví. Nakonec zastavil a i dveře se mi povedlo otevřít a dokonce se z vlaku dostat. Po pár metrech jsem si ale raději sáhl do kapsy a zjistil jsem, že mi v ní zbyl jen kapesník. Takže to bylo jasné - stal jsem se obětí kapsáře. Naštěstí mi ukradl jen malou peněženku na mince. Měl jsem totiž hned dvojí štěstí.

Jednak jsem v kapse měl jen tu malou peněženku. Měl jsem dvě peněženky. Jednu klasickou, kde se ale už před časem pokazil druk od přihrádky na drobné. A proto jsem si koupil ještě jednu obyčejnou malou peněženku, kterou jsem používal jen na drobné mince. V okamžiku krádeže v ní mohlo být něco přes 50 Kč, jedno euro (to jsem si nosil vždycky) a dva žetony do nákupních vozíků. Spolu s hodnotou peněženky odhaduji škodu na něco mezi 150 a 200 Kč.

I to je škoda, ale rozhodně ne taková velká, jako kdyby mi vzal velkou peněženku. Tu jsem naštěstí měl zrovna včera schovanou v batohu. Vím, že policie důrazně nedoporučuje nosit doklady a peníze v batohu, ale včera mě to opravdu zachránilo. Jak kdybych to věděl! Asi mě fakt osvítil Duch svatý a ochraňoval můj anděl strážný, že to dopadlo jen takto.

A druhé štěstí bylo v tom, že zloděj nesáhl (nebo se mu to nepodařilo) do druhé kapsy. Tam jsem totiž měl mobil. Zde mě zachránilo nejspíš to, že jsem byl nachystaný pro výstup z vlaku. Nestál jsem tedy rovně, ale tak nějak šikmo, a on mě nemohl celého obstoupit. Takže se do druhé kapsy nedostal. Bohu díky!

I tak mě ale mrzí, že jsem kapsy nezkontroloval ještě ve vlaku. Kdybych zjistil, že mám jednu kapsu prázdnou, kašlal bych na to, že mám vystoupit. Zůstal bych ve vlaku a prošel celý vagón až ke kabině strojvedoucího, kde bych ho požádal, aby zastavil vlak a šel se mnou vyřídit tu krádež. To by teprve bylo tóčo! Za to, že budu muset dojet do jiné stanice a pak se vrátit, by to určitě stálo!

Nebudu zastírat, že jsem měl celý zbytek večera pokažený. I když ty dvě stovky se dají překousnout (lepší než přijít o peněženku s platebními a dalšími kartami), tak krádež je hřích, který na světě nenávidím asi nejvíc. Je pro mě srovnatelný s vraždou. Obojí je totiž výrazem neúcty k bližnímu a opovržení svým bližním. Znakem, že na druhých mi nezáleží, že jsou nic. Ale co taky čekat od lidí, kteří vidí jen sebe a svůj prospěch, kteří nemají žádné skrupule?

Vlastně to není úplně první krádež, která se týká mé osoby. Kdysi mi cikáni odmontovali sedlo ze zamčeného kola. Asi se jim nelíbilo celé kolo, ale jen to sedlo. Jenže u ukradeného sedla se tomu člověk spíš zasměje - kdo z vás taky zažil, že by mu ukradli kolo ze sedla, že. To je dost kuriózní krádež, a navíc se dá sedlo docela dobře nahradit. Ale kapsář - to je něco jiného. Tady už jde opravdu o bezostyšné jednání, kdy toho bližního, kterého okrádám, vidím. A vím, že tohle, na rozdíl od sedla, mu bude chybět. Zajímalo by mě, jak by se cítil zloděj, kterého by okradl jiný zloděj. Asi by to překousnul, pokud by mu ukradl něco, co bylo už ukradené, takže uvažovat tímto směrem je zbytečné.

Napadlo mě tenhle článek rozšířit ještě o jedno právní zamyšlení, ale už to nechám na příště. Snad. Skončím tedy něčím jiným. Velmi doufám, že toho člověka (je-li tak možno ho nazývat) už nikdy nepotkám. V případě, že bych ho v tom našem motoráčku ještě někdy viděl, obejdu celý vagón a každému řeknu, ať si na něho dá pozor, že mě okradl. Jestli se nepropadne hanbou na místě hned, tak už nikdy. A všem  doporučuji, aby se neprojížděli tratí 277. Co byste taky hledali v takové prdeli, navíc ve městě, ze kterého nevzešlo nikdy nic dobrého. Kdyby se ten můj sen o zbourání celého města (viz můj článek Málem zničené město) proměnil ve skutečnost, nijak bych toho nelitoval. Byl jsem tam pozvaný na Silvestra, ale nikam nepůjdu. TAM určitě ne. Raději zůstanu sám doma a budu se koukat na němé grotesky.