aneb To nejlepší ze mne :)-

O společenství církve

3. 3. 2009 12:03
Rubrika: Církev
Znáte někoho, kdo přijímá Krista, ale odmítá církev, kdo říká „Ježíš ano, církev ne“? Já znám takových lidí dokonce několik. Je to dost smutné, když někdo, kdo poznal Boží lásku, přijal Krista a jeho oběť na kříži, zároveň odmítá církev. Vždyť sám Kristus ji založil, je to jeho Nevěsta. Je to jako mít dobrého přítele, který se oženil a radovat se z toho, ale zároveň mít výhrady k jeho manželce. Přece když se raduju, že můj přítel spojil svůj život s druhým člověkem, musím přijmout i toho druhého člověka.

Jistě, církev tvoří lidé, a ti jsou nedokonalí, hříšní. Ale sama o sobě je svatá (jak vyznáváme každou neděli), protože její zakladatel je svatý. On v ní působí, je v ní přítomný. Je přítomný ve svátostech. Svátosti jsou přece „viditelným znamením neviditelné Boží milosti“, ustanovil je sám Kristus a působí v nich. Bez církve není možné mít ke svátostem přístup. Už proto nechápu postoj lidí, kteří odmítají církev, protože pak odmítají i svátosti.

A důležité je i to, že církev tvoří lidé, bytosti z masa a kostí. Člověk je společenský tvor a potřebuje mít společenství s druhými lidmi. A ani křesťan není nějaký „soukromník“, který si hrabe na vlastním písečku. Navíc v dnešním sekularizovaném světě potřebuje posilu ve víře, aby se svou vírou obstál. Kde jinde dostane posilu než ve společenství těch, kteří smýšlejí stejně, kteří tvoří ty údy Kristova těla?
 
Společenství můžou mít různou formu. Základem je společenství, které tvoříme při mši svaté. Mše svatá je základ a střed života církve. Jsou ale i jiné možnosti.
 
Např. farní nebo nějaké jiné místní společenství. I to je prospěšné, i to je důležité – nescházet se jen v kostele, kde každý jak přijde, tak odejde, ale více se ti lidi nepoznají. Navíc mše svatá má určitý pořádek, má předem dané texty, věřící „táhnou za jeden provaz“. Ve farním společenství nás spojuje společný názor, zájem, ale každý do něj přinese něco jiného, vlastního. Je obohacením pro druhé a zároveň se nechává obohatit druhými.
 
I u nás jakž takž funguje společenství ve farnosti. Scházíme se jen jednou měsíčně, a to ještě nesmějí být prázdniny, ale scházíme se. Většinou si jeden z nás připraví nějaké duchovní téma, které je v jeho režii. Nechá ale i prostor pro vyjádření názoru někoho jiného. Můžeme spolu o rozdílných pohledech diskutovat a tím se nechat obohacovat o pohled druhých. Což je přesně to, co jsem měl na mysli v předchozím odstavečku.
 
Většina z vás asi byla na nějakém celostátku nebo aspoň diecézku. Někteří možná i na Světovém dni mládeže. A to je třetí možnost, jak tvořit společenství. Přiznám se, že já jsem byl na prvním diecézku až ve 23 letech a na prvním celostátku v 28. Na WYD jsem nebyl nikdy. Můžu ale říct, že na těch dvou setkáních se mi tak líbilo a tolik mi to dalo, že jsem pak litoval, že jsem nebyl i na nějakých dřívějších. Ale to už bych se dostal k otázce výchovy v rodině, a to sem teď nepatří. No a od té doby každému doporučuju, aby využil každou takovou možnost, protože je to skvělé. Ohromná posila ve víře, řekl bych až duchovní obnova (aspoň pro mě něčím takovým Tábor byl).
No a čtvrtou formou společenství, která mě napadá, je řádové společenství, komunita. Ale to jen tak do výčtu, o tom nejsem povolaný zas tak moc psát.

Jistě že můžeme mít k církvi i výhrady. I já se přiznám se, že výhrady mám. Mám trošku postoj jako Tomáš Halík. Je to kněz, služebník Boží, přesto mu to nebrání v tom mít kritický pohled na některé věci v církvi, být nonkonformní. Není divu – za komunismu byl tajným knězem, v podzemní církvi, takže s proudem neplaval nikdy. Přesto i on církev miluje, a já se o to taky snažím. Přijímám nevěstu svého přítele.

Zobrazeno 1266×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz