Kdo má hodně, chce ještě víc

Nějaký sociologický průzkum ukázal, že ať je člověk v jakémkoli postavení, vždy chce mít o něco víc peněz než má. Víc peněz by se hodilo jak nezaměstnanému, tak bezdomovci, tak studentovi. Dokonce i lidé pracující by uvítali větší výplatu, zvlášť ta naprostá většina, která bere hluboko pod tzv. průměrnou mzdu. Zkrátka, ve všech stavech chtějí mít obyčejní lidé peněz „o něco víc“. Když se v průzkumu zeptali, kolik dělá to „něco“, řekli účastníci, že si nestěžují na současný stav, ale prostě krapet navíc by jim bodl.

Tenhle popis pasuje akorát tak na obyčejné slušné lidi, kterých je většina. Zcela se však vymyká chtivosti po penězích, kterou se vyznačují velké, často nadnárodní, firmy. Typickým příkladem jsou obchodní řetězce. V jednom takovém jsem donedávna pracoval a kupodivu jsem to vydržel celý rok. Můžu ale říct, že doposud jsem nepoznal zaměstnavatele, který by tak skrblil každou korunu. Už při nástupu jsem skřípal zuby nad mzdou – neuvěřitelných 58,50 Kč na hodinu. Nebýt jakýchs takýchs příplatků za víkendy a svátky, tak to není ani na přežití. I tak jsem s tím vyžil jen proto, že žiju na baráku, platit byt, tak je to na mašli.

Tuto sazbu jsem bral po celou dobu, co jsem tam pracoval. Žádné motivační zvýšení po zkušební době nebo aspoň po 6 měsících při prodloužení smlouvy! Teprve koncem roku, a to až na vlastní žádost, na mě moje přímá nadřízená vypracovala hodnocení, které jsem potom probíral s manažerkou, a na základě výsledku jsem dostal přidáno celou 1,20 Kč. Aspoň teda papírově. Jak jsem zjistil z posledních dvou výplatnic, k žádnému faktickému navýšení mzdy nedošlo. Manažerka nejspíš už tehdy plánovala, že se mě při nejbližší příležitosti zbaví, a tak ani nepovažovala za nutné odeslat navýšení mzdy na centrálu, kde pochopitelně tím pádem o ničem nevěděli.

Takové chování jsem opravdu zatím nikde nezažil. Přitom tento konkrétní obchodní řetězec je jedním z nejúspěšnějších a největších na světě, jen v naší zemi má čistý roční obrat ve výši desítek miliard Kč, celosvětově (podle údajů na vlastních stránkách) za rok 2006 přibližně 44,87 miliard eur. To jsou neuvěřitelné sumy, o kterých se obyčejným lidem ani nesní. Na horních místech berou těžké prachy a na ty dole kašlou. Když jsem si byl pro poslední výplatnici, zmínila se mi účetní, že po obchodě kolují zvěsti, že jim to chtějí zavřít. Prý neplní plán tržeb. Zákazníci sice chodí, ale firma tak neúnosně navýšila požadavky, že to nejsou schopni splnit.

Tak nad tím jsem teprve kroutil hlavou! V dnešní době krize, kdy lidi šetří pomalu každou korunu a bude to čím dál horší, chtějí ještě víc?! Prý je jim to jedno, jestli je o nějakou malou prodejnu na Moravě míň nebo víc, to je nezajímá. Hlavní jsou peníze a zas peníze.

Je úplně jedno, jestli tam pracuje muž nebo žena, každý dostane na začátku stejně. Mch., za těchto podmínek ať mi nikdo nevykládá o platové diskriminaci žen. Toho jsem já ještě nikdy v žádném ze svých zaměstnání nebyl svědkem. Spíš je ostudné dát 30letému chlapovi, který by mohl mít vlastní rodinu, 58,50 Kč na hodinu. Ale zpět k tématu.

Obchodní řetězce nejsou jedinými, kdo se takto chová. Nemusíme chodit až za hranice, stačí připomenout, jaké zisky dosahuje jistá elektrárenská společnost v naší zemi. Dokonce se jimi chlubí i veřejně, zveřejňují příjmy svého managementu, kterým se ani naši poslanci nemůžou rovnat, jakkoli se snaží. Celosvětově pak můžu ještě zmínit např. průmysl ropný, tabákový, nebo i mafii. I ta si chce z koláče peněz pořádně ukrojit.

A tak se nůžky mezi bohatými a chudými rozevírají víc a víc. Bohatí bohatnou a chudí chudnou. I když i bohatých se dotýká současná krize – z miliardářů se stávají milionáři :)- Kam ale spadnou chudí, když už není kam?

Pokud jde o křesťanský postoj k chudobě, je a má být negativní. Jak ve vztahu ke světu, tak k sobě samému. Evangelium mluví o chudobě ducha, ale to je něco jiného než chudoba fyzická. Úsloví „chudoba cti netratí“ je podle mě za jistých okolností scestné. Každý se máme snažit žít tak, abychom mohli v tomto světě slušně přebývat. Nechtít příliš moc, jako ty obchodní řetězce, ale rozumně žít a hospodařit. Vlastní prací a přičiněním mít co jíst, chodit slušně oblečený, hradit náklady na živobytí, to v dnešní době a v našich končinách (ano, i my patříme k těm bohatším zemím) není nějaký přemrštěný požadavek. A pokud je někdo dobře situovaný a svoje peníze nepoužije jen pro sebe, ale i pro své bližní, tím líp.

Předchozí odstaveček platí pro laiky žijící ve světě. U osob duchovních a řeholníků, kteří skládají slib chudoby, je to trochu jinak, ale o tom opět nejsem tam moc povolaný psát. A tak bych skončil takovou malou prosbou, kterou jsem kdysi dávno někde vyčetl:

Bože, nedávej mi takové bohatství, abych zpychl a stal se sobeckým, ale nedej mi ani klesnout do chudoby, abych nemusel žebrat nebo krást a mohl svým životem svědčit o Tobě.