Odešel pastýř

Naše farnost, a vlastně celá naše obec, zažila v poslední době období smutku. Našeho duchovního otce si Pán života povolal k sobě.

Bylo to tak nenadálé, že se tomu ani nechtělo věřit. Ještě v březnu v plné síle oslavil náš kněz devadesátku, dokonce za přítomnosti biskupa, s jehož otcem bývali velcí kamarádi z PTP. Biskup tehdy žertoval, pronesl něco v tom smyslu, že statisticky se po devadesátce nejméně umírá, takže má náš kněz šanci na nesmrtelnost. Já sám jsem zcela vážně uvažoval, že při otcově zdraví nám bude sloužit do sta let.

A ejhle – uplynulo pár měsíců, a kdo by si býval pomyslel, že svého kněze vidí před jeho odjezdem na dovolenou naposledy v životě. Odjel ke své rodině, kde ale utrpěl zlomeninu klíční kosti. Pak se o něho staraly řádové sestry boromejky v charitním domově. Tam si ale zlomil krček, proto ho převezli do nemocnice, a tam mu dotlouklo srdíčko. Nikdo z nás farníků se za ním nestihl vypravit, dokud byl naživu. Když už jsme o tom uvažovali, mávlo se rukou, protože kněz měl v daném týdnu přijet domů, jen na pár hodin nějaké administrativní činnosti či něco takového. Až nakonec nás zastihla zpráva z nemocnice o úmrtí.

Naše farnost je teď v takovém bezčasí, kdy už je jisté, jakého kněze nám sem biskupství dá, ale zatím má povinnosti jinde, takže ještě plně nepřevzal farnost ani faru. A tak se u nás kněží střídají, poznal jsem jich za těch pár týdnů několik, ale není to ono. Přitom nejde o to, že jsem vlastně celý svůj dosavadní život, 35 let, prožil pod jedním knězem (někteří lidé dokonce ještě delší dobu, protože otec Hubert byl u nás neuvěřitelných 48 let v kuse) a že bych si teď nezvykl na jiného. Aby byl kněz na jednom místě nepřetržitě po tak dlouhou dobu, je vzácnost a velký dar, nejde o to, že bych neuměl přijmout někoho nového.

Ale – jak tak pozoruji ty kněze, kteří se u nás vystřídali, tak ten jejich styl není ono. Náš kněz to bral všechno velmi poctivě, nic neodbyl, teď je mše hotová raz dva a jde se domů. Jistě, každý kněz si podobu liturgie určuje sám, ale v postoji k takovýmto věcem lze vypozorovat, zda dotyčný kněz bere své kněžství jako povolání nebo jako zaměstnání. Oddělám si svoje a víc mne nezajímá. U většiny z těch mladých kněží je vidět spíš to druhé. Pokud odbývají liturgii, je to špatné, ale dá se to skousnout – jak jsem napsal, každý kněz si podobu liturgie určuje sám. Ale pokud odbývají i věřící, už je to horší. Důležitou součástí kněžské služby je nejen vztah k Bohu, ale i k lidem. A někteří z nich nejsou k lidem teda vůbec. Po jedné mši s jistým knězem jsem dokonce prohlásil, že kdyby k nám do farnosti byl přidělen on, pak bych okamžitě přestal ministrovat a jakkoli jinak se angažovat na životě farnosti. Byl bych přinejlepším jen pasivním příjemcem.

Už je jisté, kdo k nám nastoupí, a musím říct, že z té trojice je to naštěstí nejlepší volba. Je nejvíce k lidem, umí s nimi jednat, bude to něco nového, ale zajisté krásného. Díky, Pane, za něj!

Pokud jde o starého pána, ten nás po smrti ještě všechny překvapil. Za života sepsal závěť, ve které si přál být pochovaný u nás v obci, a nikoli v místě, odkud pochází. Tak dlouho byl u nás, tak si nás zamiloval, že zakoupil prázdné hrobové místo přímo naproti vchodu do kostela (tedy – ve 2. řadě, ale jinak přímo naproti vchodu)a tam si určil být pochovaný. Na pohřeb k nám přijel pochopitelně otec biskup a s ním 42 kněží nejen z naší diecéze. Člověk si za jeho života ani neuvědomoval, jak veliká byla jeho láska k nám a k milovanému kostelíku, že nám dal přednost před svou rodinou, a ještě hledí přímo ke vchodu! Když je schopen takhle milovat pozemský pastýř, co teprve Pastýř věčný – Láska sama. Nekonečná, věčná, všechny objímající. Velikost Boží lásky nejsme nikdy schopni plně pochopit ani docenit. Ale takovéto skutky nás k chápání aspoň trochu přibližují.

Nakonec trocha černého humoru. Pro kněze by údajně nejkrásnější smrt byla při slavení mše svaté. Proč tedy kněží obvykle takto neumírají? Protože by to pro ně byla krásná smrt, ale šok pro farníky…