Na tenisovém turnaji

Tak jsem se byl podívat na tenisový turnaj. Pravý tenisový turnaj, jeden z těch, na které se jinak běžně dívám v televizi. Tentokrát jsem to vše viděl na vlastní oči.

Dlouho jsem se rozhodoval, jakou dovolenou si udělat, zda v lázních nebo na tenise. Zvítězila má tenisová vášeň, a tak jsem jel. Kam? Do polských Katowic. Je to nejbližší místo, kde se koná tenisový turnaj. U nás v ČR nic takového není. Můžeme se chlubit světovými skupinami týmových soutěží, máme i nějaké challengery, což jsou turnaje II. kategorie, ale světový turnaj I. třídy uspořádat neumíme. A tak nezbylo než vycestovat za tenisem do světa.

Možnosti, pokud jde o to, aby to bylo co nejblíž domovu, byly dvě – buď Polsko na jaře nebo Rakousko na podzim. V obou případech jde o ženské turnaje okruhu WTA. Ale rakouský Linz by vyšel podstatně dráž než jarní Katowice, a tak jsem jel do Polska. A tak můžu prohlásit, že jsem byl přítomen na tenisovém turnaji, na mezinárodní sportovní akci, kterou přenášela i televize, a že jsem na vlastní kůži zažil a na vlastní oči viděl to, co mi jinak zprostředkovává televize. A že je v tom velký rozdíl. Pokusím se podělit se aspoň o pár dojmů z toho všeho.

Jaké je být VIP

Už druhý ročník tenisového turnaje v Katowicích se konal v týdnu od 7. do 13. dubna t.r. v tamní sportovní hale jménem Spodek. V češtině to údajně znamená „podšálek“ a říká se tomu tak proto, že hala má tvar jak UFO. Ale to jen tak pro zajímavost.

Nutno říct, že v rámci okruhu WTA jde o nižší kategorii turnaje, s dotací „pouhých“ 290 000 USD. Takže tam nebyly výhradně prvotřídní hráčky, Serena Williams je pro takovýto turnaj moc dobrá. Chyběla i loňská finalistka Kvitová a rovněž moje favoritka, můj miláček největší, Simona Halep. I tak jsem tam ale jel a i tak to stálo za to.

Z důvodu toho, že přece jen nevlastním pohádkový měšec na peníze, jel jsem jen na půlku turnaje, tj. od čtvrtka do neděle. Hned na první den jsem si pořídil VIP lístek. Lákalo mne být VIP, a tak jsem peněz nelitoval. Další dny už ale přece jen ten VIP lístek byl dost drahý, a tak jsem měl lístek jen na čtvrtek. Ale stačilo to.

Měl jsem všechno možné pohodlí a servis, jaký jsem mohl mít. Zvláštní sekci a prostory pro VIP, jídlo a pití, co jsem jen chtěl, oběd, večeři, pěkný výhled na kurty, bylo možné dostat se i k podpisům hráček… Jako VIP jsem si s sebou mohl zdarma vzít jednoho člověka – ale nikdo nechtěl jet. Neznám moc lidí, kteří se zajímají o tenis do té míry jako já, a z těch mála, co ano, nebyl nikdo ochotný investovat dodatečné peníze (doprava, nocleh atd.). Takže jsem tam holt byl sám. Je to trošku škoda, protože sdílet pěkné zážitky ve dvou by bylo přece jen lepší, navíc v cizím prostředí. Doufal jsem, že se tam seznámím s nějakými lidmi, ale nebylo moc s kým. VIP sekce nebyla zdaleka plná, navíc jak se bavit s člověkem (nebo skupinou lidí), jehož jazyk pořádně neumíte? Bylo mi zkrátka líto, že tam nebyla větší společenská interakce. Jinak jsem si to ale užil pěkně.

Takto vypadaly označené sedačky

Společenský prostor pro VIP. Jídlo, pití, co hrdlo ráčilo, na co jsem ukázal nebo si řekl, to jsem měl...

Kam se všichni diváci poděli? Na vedlejší kurt, kde zrovna hrála "Aga" Radwańska! Já se rozhodl podpořit hráčky čtyřhry. Na snímku Češky Hrdinová a Plíšková a pozdější finalistky Jans-Ignacik, Olaru.

Bezpečnost a organizace

Slovo bezpečnost asi v Polsku moc neznají. Připadalo mi to tam ve srovnání s ČR dost uvolněné. Normálně tam pouštěli lidi i s batohy, kabelkami, pitím, to by tady neprošlo. Snad jen horké nápoje bylo nutné vypít na chodbě, jinak bylo možné jít kamkoli s čímkoli. Když už měl někdo s sebou batoh, tak ho u vstupu potěžkali, co tam asi tak může být, a to bylo všechno.

Organizace byla občas docela zmatená. Nechápu, proč sekuriťáci u vchodů do sektorů pouštěli lidi po každém odehraném gamu, když mezi gamy nebyla žádná přestávka. To snad neznají pravidla? Rozhodčí neustále volala „Close the doors, please!“, ale moc to nepomáhalo. Jestliže nemají rozum diváci, mají ho mít organizátoři! Nedělní finálové zápasy začaly o 3 hodiny dříve než původně měly – i když tohle mi pro změnu vyhovovalo, protože se končilo v přijatelný čas.

Úplně první řadu? Nebrat!

Od pátku do neděle už jsem nebyl VIP, a tak jsem měl už jen obyčejné lístky. I tak ale byly ty nejlepší z „neVIP“, pokaždé jsem měl zdarma dvakrát kafe či čaj. V pátek a sobotu jsem dokonce seděl v první řadě! Nebylo ovšem o co stát. Proč? Zatímco totiž ve čtvrtek ještě byly dva kurty, a tak sedadla i v první řadě byla docela vysoko nad úrovní hrací plochy, od pátku byl jen jeden kurt, a tak přidali několik řad níž, blíž ke kurtu. První řadu tím pádem ale udělali v úrovni povrchu kurtu. A protože tam byly zábrany, nebylo na kurt moc vidět. Lépe řečeno skoro vůbec.

Všechno má ale svoje nevýhody i výhody. Výhoda první řady byla absolutní blízkost dění na kurtu, možnost ihned po zápase se natlačit dopředu a udělat foto úplně zblízka nebo dokonce získat autogram od vítězky. Po zápase to vlastně vypadalo stejně, jak to vidím při přenosech v televizi. Okamžitě se tam natlačí většinou děti s velkými nebo malými balony na podpis a čekají, zda hráčka přijde podepisovat zrovna na tu stranu, kde stojí. I já jsem nějaké podpisy získal, většinou jsem ale fotil.

Je libo podpis? Žádný problém

Během těch čtyř dnů strávených na turnaji jsem obdržel i pár podpisů. Každý den jedna z hráček měla rovnou autogramiádu, takže ve čtvrtek jsem dostal podpis od Kláry Koukalové. Byla potěšena, když zjistila, že na turnaj přijel i nějaký její krajan. V pátek byla autogramiáda Alize Cornet. Krásná, milá, usměvavá, podepsala se mi na kartičku… Co víc si v tu chvíli přát?

Pár podpisů jsem získal i po zápasech, aby ne, když už jsem byl tak blízko. Neměl jsem tenisáky jako děti, jen podpisové karty, ale to mi bohatě stačí. A propos děti – nejlepší je být dítětem nějakého funkcionáře WTA. Několikrát jsem si totiž všiml, že ke konci zápasu přišly do první řady „na čekanou“ nějaké děti s visačkou WTA. Nejspíše tedy děti nějakých funkcionářů, kteří jim opatřili visačky s fotkou, což jim dalo možnost dostat se kamkoli. Tlačily se ale dost, jedné holce jsem i šlápl na nohu, pak jsem se omlouval, no stane se v takových momentech.

Pokračování v dalším článku...