Být nejlepší

Tak je ze mne konečně milionář. Dolarový. Teda jenom ve virtuálním světě. Začal jsem hrát jednu tenisovou hru na počítači, ve které už jsem vydělal miliony. Zpočátku se moc nedařilo, ale jakmile jsem přišel na to, co je třeba dělat, abych byl lepší, začalo se mé postavě dařit. Z milionů už bohužel nezbylo nic, protože jsem všechno investoval – do tréninků, nákupu lepšího vybavení, a to všechno něco stojí. Těch milionů bych potřebovala daleko víc, abych byla ještě lepší (ano, rozhodl jsem se hrát za ženu).

Je zvláštní, jak moc i v tom virtuálním světě toužím po tom být úspěšný, mít úspěch. Ctižádostivost je opravdu velká. Snažím se o úspěch i při hraní s jinými postavami, se Simy. Tam se člověk může opravdu vyřádit. Je jen na něm, jestli vytvoří úspěšného vědce, doktora, záchranáře, jak početnou rodinu bude mít, a pochopitelně i tady mám radost, když se mým postavám daří. Co je mi po ostatních postavách, těch vytvořených počítačem – teda pokud to zrovna nejsou rodinní přátelé, kteří jsou taky důležití.

Ve skutečném světě je ovšem podstatně těžší dosáhnout vytouženého úspěchu. Ať v životě pracovním nebo osobním. Někdy nestačí ani dřít, trénovat. Každý jsme v něčem dobrý, v něčem lepší než ostatní, něco nám jde. Ale to samo o sobě nemusí stačit. Dokonce ani nemusí stačit chytrost. Člověk může být chytrý, ale ani tak nemusí být úspěšný. Roli hraje řada faktorů. Výchova v dětství, osobnostní předpoklady, životní zkušenosti, zdravotní stav, ale i to, kde člověk žije. V regionu s vysokou nezaměstnaností mají problémy s prací i sebelepší lidé.

Myslím si ale, že i přes vnější vlivy by ona ctižádostivost měla být hnacím motorem lidského snažení. Snaha být dobrý. Dělat něco, co umím, a dělat to dobře. A pokud to neumím, raději to nedělat. Byl jsem nedávno v pizzerii, kde neumí dělat lasagne. Dlouho jsem měl na ně chuť, škudlil jsem jediné dvě stravenky, které jsem měl, jen pro tuto příležitost. Tak hnusné jídlo už jsem dlouho nejedl. V nedaleké restauraci u nádraží je umí udělat mnohem lépe, a to se nespecializují na italskou kuchyni, dělají lasagne jen jednou za čas jako jedno z menu přes týden. A jsou mnohem lepší než z té pizzerie. Mělo by to být naopak. Jestli v pizzerii neumějí dělat lasagne, ať je nedělají. Bude to trochu divné, ale lepší než si zkazit pověst a odehnat zákazníky.

Tento princip je stejný u všech. Je jedno, jestli jde o pizzerii a lasagne nebo o každého z nás. Já bych třeba nemohl být doktorem. Možná je to krásné povolání, možná bych měl i mozkovou kapacitu. Ale nejdou mi takové věci jako biologie, somatologie apod. Tohle bylo pro mne vždy utrpení. A lékařská věda není jen o memorování. Pokud nepochopím podstatu, nepochopím, jak tělo funguje, proč to je tak, jak to je, potom můžu stokrát chtít. Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí.

A tak ze mne není doktor, ale (momentálně) prodavač. Je to špatné? Ne, pokud to dělám dobře. A že to dělám dobře, je nasnadě, když se ve firmě držím. Firma, ve které pracuju, by si žádného lempla ve svých řadách nenechala. Jsou určitá daná kritéria, a kdo by je neplnil, toho by nechtěli. Je jasné, že žádný učený z nebe nespadl. I já byl ze začátku špatný, hrozný. Ale postupně jsem se vylepšil. Čím to bylo způsobeno? Kombinací toho, že dělám to, kde využívám svých schopností, s onou zdravou ctižádostivostí, snahou zlepšovat se.

Prostě cítím, že takhle to má být, takhle se má člověk snažit. A má se snažit dělat dobře svou práci tam, kde je postaven, i v životní situaci, ve které je. Ať už ve stavu svobodném nebo v manželství, kde už není zodpovědnost jen za sebe, ale i za rodinu, výchovu dětí… Je to jistě těžší, ale komu bylo mnoho dáno, od toho se taky mnoho očekává. Ale na druhou stranu máme taky zaslíbení, že Bůh na nás nenaloží tak těžké břemeno, které bychom nezvládli. A proto „dokud žijeme, učme se, jak žít“ (Seneca).