Trochu chuti do (sociálního) života

Tak jsem zpět. Nějakou dobu jsem tu nebyl. Do ničeho se mi zkrátka nechtělo a nic mě nebavilo.

Není se co divit. Neměl jsem do čeho píchnout, seděl jsem doma a hlavně – došly peníze. Dokud jsem nějaké měl, bylo mi hej, zvlášť přes léto, horší by to bylo teď na zimu.

Teď jsem na tom naštěstí líp. Už se mi podařilo chytit aspoň nějaký job, i když zatím to taky není žádná sláva. A to z důvodu, že si nemůžu přivydělat více než 4 000 Kč hrubého. Na řádnou smlouvu mě zatím vzít nechtějí, a tak nezbývá než zůstat na bedrech státu (který mi ale stejně nic nedává, kromě toho, že za mne platí zdrav. pojištění).

Čili jsem si trochu přilepšil, ale víceméně jsem ve stejné situaci. A připadá mi, že jsem na tom nejnevýhodněji ze všech skupin obyvatel. Proč? Byl jsem se onehdy zeptat na práci v čokoládovně. Vzali by mě, ale musel bych mít zdravotní omezení. To jsem měl, ale rozhodnutím státu jsem byl letos zázračně uzdraven a nyní nemám v ruce žádný papír, na základě kterého by mě do té práce mohli vzít. Zato můžou vzít na plný úvazek invalidního důchodce, který už nějaký příjem má a přesto si může vydělat ještě plný plat. Zatímco já bych bez brigády neměl ani korunu a státu by to bylo jedno. A když chci mít aspoň tu brigádu? Invalidní důchodce a údajně i maminy na mateřské si můžou přivydělat podle libosti, zatímco já jsem omezený čtyřmi tisíci v hrubém na měsíc. To je tak na úhradu pravidelných osobních plateb a nějaké to uživení se, ale ne na to, abych mohl významněji přispívat na provoz domácnosti.

Nejsem závistivý člověk, naopak přející. Každému přeji, aby měl peníze, aby si žil dobře. Ale přeji to i sobě. Mně nikdo nic nedá a naopak mi ještě zabraňují ve slušném žití. To se mi zdá nefér.

Může mi někdo vysvětlit principy uvažování lidí, kteří řídí tento stát? Co z toho stát má, když si zuby nehty drží člověka na úřadu práce? Nejen že takový člověk neodvádí do rozpočtu daně, ale ještě za něho platí povinné pojištění. Stát tedy nejen že nevydělá na svůj provoz, ale ještě prodělá. Pobírá-li někdo menší než minimální mzdu nebo rovno minimální mzdě, neodvádí žádnou daň z příjmu.

Thanks be to God, že mám teď aspoň to, co mám. Psychicky bych to asi dlouhodobě neunesl bez následků, a to jsem dost odolný. I tak by mě ale zajímalo, jak to takhle půjde dál. Jak mám pracovně zvládnout ještě dalších 34 let do důchodu (kterého se stejně nejspíš vzhledem ke genetice nedočkám), když už teď je situace taková, jaká je? Už teď je to hrozné, co bude za takových 10-20 let? Zákony, které mají chránit zaměstnance, jsou stále více proti nim, za 20 let už ani nejspíš nebudou existovat, bude tady džungle. Firmy, aby co nejvíce ušetřily, raději vezmou brigádníky než mít stálé zaměstnance. A i to jen tehdy, když firma uzná, že v tom malém počtu už to její zaměstnanci nezvládají.

Odbory jsou taky na nic, ty jsou pro státní zaměstnance. Neznám soukromou firmu, která by měla odbory. Pro mne jsou tedy neužitečné.

A tak bych mohl pokračovat dál. Kam až to půjde?