O setkáváních

Nedávno jsem si řekl, že bych se měl zkusit zkontaktovat s lidmi, které jsem dlouho neviděl, aby byla taky nějaká změna. Člověk pořád žije obklopen stejnými lidmi a už z toho pak cvokatí. Jenže když to tak hodnotím zpětně, mám z těchto setkání poněkud rozporuplné pocity.

Tomu, že to na mne známý s homosexuální orientací zkoušel, že testoval, jestli přece jen nemá u mne šanci, se teď už jenom usmívám. Zarazily mne spíš další případy.

Navštívil jsem po dlouhé době kamaráda nekatolíka, pojmenujme ho třeba Alexandr. Patří snad k nějaké Apoštolské církvi nebo tam někam. O to by nebylo. Ale nevím ani jak, hovor se po nějaké době stočil na téma víry. A už to začalo. Navážení do katolíků, kritika katolické věrouky atd. Ještě jsem neviděl, aby se katolíci naváželi do nekatolíků, ale opačně je to snad pravidlem. Přitom nekatolíci ani mnohdy nevědí, co vlastně kritizují ani jak to u nás chodí. Alex se velmi divil, že katolíci mají „něco v kostele“ každý den, že každý den je slavena mše svatá. Nebyl schopný tomu uvěřit, i když jsem mu to tvrdil 10x za sebou. Že prý to není možné. Pro něho je to prostě nepochopitelné, protože oni se „shromažďují“ jen jednou týdně, a během týdne třeba ještě jednou k nějakému extra studiu Bible.

Je fakt, že ne všechna katolická společenství mají nějaká „spolča“, ne všude probíhají nějaké další aktivity. U nás máme „jen“ mši svatou. Ovšem právě ta je zdaleka nejdůležitější a nemůže ji nahradit ani 100 shromáždění. A že nic jiného nemáme, neznamená, že u nás nevane Duch. Duch vane, kam chce. Není možné říkat, že tam, kde jsou „dva nebo tři“ shromážděni ve jménu Kristově, Bůh nepůsobí. Ani u nás ani u nich.

Mariánská úcta a vůbec úcta ke svatým je dalším prubířským kamenem. Ač sám katolík, napsal jsem kdysi článek o tom, jak by (snad) měla vypadat mariánská úcta, vím, že leckdy je, hlavně v té lidové zbožnosti, přeháněná. Já osobně bych se před jídlem nemodlil mariánskou modlitbu. Má snad PM něco společného s jídlem? Rovněž tak nechápu našeho kněze, když při mariánské modlitbě klečí před bočním oltářem se sochou PM.

Jinak ale úcta k Matce Boží má své opodstatnění. Měli jsme nedávno svátek PM Sedmibolestné. Zde je nám Maria krásným vzorem, jak „stát odhodlaně vedle kříže Páně“[1], můžeme s ní prožívat její bolesti a rozjímat o utrpení Páně.

Že mají výhrady proti nanebevzetí PM? Asi si neuvědomují jednu věc. Svatý, bezhříšný, dokonalý Bůh nemohl přijít na svět v něčem nečistém, nedokonalém, hříšném. Proto už v dějinách spásy uchránil vyvolenou dívku před dědičným hříchem. Proto bylo dítě počato z Ducha svatého, nemohlo dojít k fyzickému spojení s Josefem (který navíc dědičnému hříchu podléhal). A proto taky nemohla přijít odplata za dědičný hřích, tedy smrt. Co tedy mělo nastat? Měla snad Maria až do konce světa chodit po světě, protože nemůže zemřít? Asi těžko. A komu jinému se mělo dostat té výsady? Nikdo jiný toho nebyl hoden.

Pokud jde o obecnou úctu ke svatým, tady teprve mne známý nepustil ke slovu. Přitom jsem mu to chtěl vysvětlit na příkladu Jana Husa. Svatý je každý, kdo přebývá s Bohem. Nejen ten, o kom to prohlásila církev. V takovém případě se to akorát ví s jistotou, že přebývá s Bohem. Ale svatý může fakt být kdokoli. Třeba i Jan Hus. Církev ho sice ve své době prohlásila za kacíře, ale neznamená to, že nemůže být svatý. To přece nevíme.

A že se ke svatým modlíme? Není to tak úplně pravda. Škoda že jsem neměl s sebou misál, ukázal bych A., že během žádné mše není jediná modlitba, která by se obracela ke konkrétnímu svatému. Vždy se modlíme k Bohu a v modlitbě je zmínka o svatém. Většinou je zmíněno, v čem je nám jejich život příkladem, proč je uctíváme. Ale vždy prosíme Boha.

Když už měl samé výhrady Alex, dovolil jsem si jednu i já. Zeptal jsem se, která církev z těch více než 500 nekatolických je tedy ta pravá. Jestli nějaká, která je omezena na území pár stovek nebo i jen desítek kilometrů čtverečních? Nebo snad ta jeho? Na to mi nebyl schopen dát odpověď. Že mu mám donést bibli, kterou daná církev používá, a na jejím základě mi to pak řekne. No jo, ale co když označí za tu správnou více knih (nehledě na to, že mám doma stejně jen ČEP a JB)? Jsou snad tedy pravé všechny církve? Originál je jen jeden.

Já si zkrátka stojím za svým, a jako já nikoho nehaním a nepřesvědčuji o špatnosti jeho způsobu víry, tak bych taky chtěl, aby tomu bylo i naopak.

Ještě krátce o posledním setkání, které bylo ale skutečně nemilé, i když vlastně jen telefonické. Návštěva u Alexe i přes rozdílnost názorů nijak nepoškodila naše přátelství, kterého si nesmírně vážím. Jsou ale lidé, kterým je asi třeba se vyhýbat. V mé poslední práci jsem měl ve skupině, kam jsem patřil, tři kolegy. Jeden byl ještě jakž takž rozumný, ale ti druzí dva… Byli to (a pořád jsou) mladíci, kteří kromě vydělávání peněz myslí jen „na to jedno“. Zvláště vedoucí, 20letý kluk, který snad v každé větě udělal sexuální narážku nebo často i urážku. Mně aspoň jeho řeči dost urážely.

Občas se stane, že mi kluci i dnes zavolají a zeptají se, jak se mám. Jsou schopní kecat ze služebního mobilu i půl hodiny. Bohužel se (hlavně ten vedoucí) vůbec nezměnil a i v telefonu se není schopný bavit pomalu o ničem jiném. Když už to posledně dost přehnal a zapojil do sexuálních řečí i mou rodinu, už jsem to nevydržel a pořádně mu vynadal. Jestli takhle mluví i před zákazníky a jestli tohle říká i o své rodině? Pokud jo, pak že je to chudák. A že jestli se neumí bavit o ničem jiném, tak mi ani nemá volat. Jelikož to stále nechtěl pochopit, odmítl jsem se s ním dál bavit a položil jsem.

Občas se za své bývalé kolegy modlím, ale osobně už s nimi nechci mít nic společného. Ať si žijí podle svých nápadů[2]. Třeba jednou přijde doba, kdy začnou smýšlet jinak, ale asi to bude ještě nějakou dobu trvat. Taky jsem byl v jejich věku, ale takhle nečistě jsem prostě nesmýšlel. Copak všichni chlapi jsou prasata, neukojení a neuspokojení? To si nemyslím. Když pak ale člověk nějakého takového potká, aby se div nestyděl, že je sám chlap.