Svátky ducha

Dnes bych se chtěl zamyslet nad probíhající olympiádou a nad sportem obecně. Často slyšíme výhrady vůči olympijským hrám – ať už jde o letní či zimní a ať se konají kdekoli. Že dnes nejde ani tak o sportovní výkony jako spíš o komerci atp.

Dovolím si tak úplně nesouhlasit. Základem olympijských her je sport. Tisíce nejlepších sportovců světa z desítek sportovních disciplín se jednou za čtyři roky sejdou na jakémsi celosvětovém setkání. Světová setkání má mládež, mají je skauti a občas i Sokol. Proč by je nemohli mít sportovci? Jistě že se pořádají mistrovství světa v konkrétních sportech, ale tady se spojí všechny možné disciplíny. Navíc tady jde o cosi víc než může nabídnout i mistrovství světa. Olympiáda je jednou za čtyři roky, takže získat pro svou zemi nějakou medaili je mnohem těžší a méně pravděpodobné než ze světového mistrovství. A v neposlední řadě, spíše v té první, jde o základní myšlenku. Vždyť co je to sport? V dnešním významu je to hlavně pohybová aktivita, ale etymologicky je to něco jako radost, obveselení, potěšení, dočasný únik od práce k zábavě. Dnes navíc používáme i termíny jako sportovní chování, brát něco sportovně atd. To znamená v duchu fair play.

Tohle všechno na olympiádě je přítomno. Olympionici i rozhodčí skládají olympijský slib, kterým právě to fair play chování slibují. Jistě každý sportovec má z účasti radost, vždyť se tam dostanou jen ti nejlepší. I ten, kdo nevyhraje, si to určitě užívá. V posledních letech se objevily sice problémy s dopingem, ne všichni sportovci měli čestné úmysly, ale dnes je i na toto při olympijském slibu pamatováno. Navíc se antidopingové kontroly provádějí dlouho před hrami, časově jsou hry od sebe vzdáleny 4 roky a pokud by byl v té době jakýkoli problém, už se sportovec na olympiádu nedostane.

A pokud jde o komerci. I olympiáda něco stojí. Někde se to ufinancovat musí. Většina pořadatelských zemí nechce dopustit, aby se náklady na olympiádu promítly do zatížení státu, který by neměl na základní fungování. I tak je nejspíš olympiáda, jako každá větší sportovní akce, částečně ztrátový podnik. V poslední době se taky několikrát odehrály hry v zemích, kde byly příležitostí pro ideologické přehlídky tamních režimů. O tom, že se tam na náklady nehledělo, ani nemluvě.

Když sleduji nějaký sport byť jen v televizi, vidím kolikrát, jaké výkony sportovci odevzdávají, dají do toho všechno, často jedou z posledních sil, ale do poslední chvíle. Kolik z nás může klidně prohlásit, že jsou na tom, pokud jde o vůli, o disciplínu, stejně? Že všechno dotáhnou do konce, že se nevzdávají, že umějí vzít porážku? Mnozí sportovci můžou být vzorem, a nejen na OH. Jediné, co by se dalo trochu upravit, je někdy až přemrštěné odměňování sportovců, s nimiž se ani naši poslanci rovnat nemůžou. Na druhou stranu, právě pro jejich vlastnosti, pro jejich odříkání, spočívající v pravidelném režimu, dodržování správných stravovacích návyků atd. atd., si myslím i zaslouží víc peněz (navíc leckdy tohle podstupují od dětství). Musejí obětovat hodně. Ať klidně berou jako manažeři velkých podniků či obchodníci na burze, kteří se sportovcům nemůžou většinou v žádném případě vyrovnat.

Závěrem ještě krátká poznámka. Myslím, že letošní londýnská olympiáda je skoro až vzorová. Neprovází ji žádný skandál, žádná tragédie, ani té komerce až tolik není (snad to všechno vydrží). Není ideologická. Je šance, že se do historie zapíše jako jedna z těch lepších. Tak to aspoň vidím já.