Jedna šance

Chtěli byste někdy dostat druhou šanci, možnost, jak něco udělat znovu, ale jinak? Tohle by si asi občas přála spousta lidí. K následující úvaze jsem byl inspirován jedním dílem ze seriálu Star Trek – Nová generace. Kapitán Pickard v něm právě jednu takovou šanci dostal.

Bytost z nadřazeného kontinua Q Pickarda vrátila zpět v čase do okamžiku, kdy mu v mládí příslušník cizí rasy probodl srdce. Tehdy to přežil a dostal umělé srdce. Q mu nabídl možnost prožít tento okamžik znovu, rvačce se vyhnout, a tak si zachovat zdraví. Pickard toho využil. A co se stalo? Rázem se ocitl na „své“ lodi Enterprise. Nebyl z něho ovšem kapitán, ale pouhý podporučík, jehož úkolem bylo zpracovávat hlášení pro strojovnu. Zjistil, že to dělá už léta a nikam se za tu dobu neposunul. Stále na jednom místě, stále ta samá rutinní práce. Po nějaké době to Pickard nevydržel a zavolal Q. Požádal ho o to, aby dostal šanci prožít rozhodující okamžik znovu. „Raději zemřu jako ten, kým jsem, než žít život, jaký jsem viděl!“

Jak je to s námi? Třeba něco, co jsme kdysi udělali nebo naopak neudělali, vnímáme jako chybu, ale daný okamžik nemůžeme prožít znovu. A každá zkušenost nás mění. Já si třeba říkám, jak by to bylo dopadlo, kdybych na střední škole prožil vztah s jistou holkou, která o mne měla zájem, ale já o ni ne. Asi by nám to nevydrželo, jako ostatně takové ty první vztahy dopadají, ale byla by to zkušenost, na jejímž základě bych třeba později uvažoval a jednal jinak.

Stejně tak čas, který máme denně k dispozici. Prožít se dá různě. Každý den lze prožít jinak, už od dětství. I v dětství hraje velkou roli, jak  dětem rodiče dokážou naplnit čas, k něčemu je vést, prožívat s nimi společné chvíle, rozvíjet jejich dovednosti atd. Nebo je nechají jen tak „napospas“ a dítě pak v dospělosti bude zase jiné než by bylo v tom prvním případě.

V dospělosti ale rozhodnutí, která ovlivní podobu dalších dnů, děláme sami. Když člověk založí rodinu, vědomě a dobrovolně se zříká možnosti určovat si každý den jeho náplň. A asi nebude moc rodičů, kteří by toho zpětně litovali a chtěli dostat „druhou šanci“, říci třeba při obřadu „ne“. Asi bude takový člověk raději žít obyčejný život, ale bude z něho rodič, tohle už by za nic nevyměnil.

Ne každý může být kapitánem vesmírné lodi (vlastně takový není nikdo). Má snad ale menší hodnotu prožít svůj život pro dobro jiných, byť člověk prožije „obyčejný život“, než být nějakou celebritou, či jak se dnes módně říká, dokonce ikonou? Mnohem víc si vážím mamin, které přebalují své babies, které sedí několik let s dětmi doma, sledují s nimi Teletubbies a při vaření oběda Sama doma, než tzv. „celebrit“, lidí většinou morálně pokřivených, kteří jsou pak bohužel svým vystupováním špatným vzorem pro široké vrstvy.

Nikdo z nás druhou šanci nikdy nedostane, ve smyslu času a prostoru, nelze zpět vrátit ani předchozí minutu. S tím, co se stalo, se musíme nějak vyrovnat, přijmout to za své. Třeba se z toho poučit, ale jít dál. Jediné, co se nemění, bylo tu vždy a bude, je Boží láska. Bůh nám vlastně tu druhou šanci dává, a to opakovaně. Ne tedy po fyzické stránce, ani nezpůsobí změnu času, ale po té duchovní a duševní stránce. Vždy, když padneme ve svém hříchu. A nepotřebujeme k tomu nějakého Q.

A taky Bůh dává sílu těm, kteří se obětují pro druhé. Deo gratias!