aneb To nejlepší ze mne :)-

Ukrajinská svatba

22. 5. 2012 12:15

Polovinu svého života jsem čekal, až mě někdo pozve na svatbu. Tedy mimo příbuzných. Např. ze spolužáků, na kterých mi nejvíc záleželo, kteří byli moji největší kamarádi apod.

Až letos se to povedlo. Jen nešlo o spolužáka, ale o biřmovacího kmotra.

Můj biřmovací kmotr je původem z Ukrajiny, tudíž řeckokatolík. A tak není divu, že i když jeho nastávající je české národnosti, měli východní obřad. Párkrát jsem byl na mši ve východním ritu, tak mi to nebylo úplně neznámé, přesto jsem byl svědkem něčeho takového poprvé a troufám si tvrdit, že asi i naposled.

Samotný obřad byl z celé svatby asi to nejlepší a nejkrásnější. To, co následovalo poté, se trochu vymyká tradičnímu pojetí svatby. Už to, že jsem se ke svatebčanům jaksi „připojil“ až v kostele. Prostě jsem jen dostal informaci, že v danou hodinu se mám dostavit do kostela. Byl jsem tam sám až přesně do určeného času, kdy se zvenčí ozvala série troubení svatebních aut a všichni svatebčané nakráčeli do kostela.

Po obřadu jsme se fotili a ve 14.45 hod pak ženich prohlásil, že následuje přestávka do 18.45 hod. To jsem hleděl jak puk. Přestávka na svatbě? To tu ještě nebylo. Asi nějaký ukrajinský zvyk. Nicméně nezbylo než se podřídit. V 18.45 hod pak mělo pro nás, kteří jsme se ke svatbě připojili později, přijet červené auto a odvézt nás na místo hostiny. Auto přijelo, ovšem bílé. A protože lidí na odvoz bylo více, muselo jet nadvakrát. Já při své smůle byl až ve druhé várce. Takže jsme na místo dorazili kolem 20.30 hod.

Ženich se nám sice omlouval, že to takhle dopadlo, to nám ale nijak nepomohlo. Pochopitelně jsme přišli, až už bylo po přípitku i večeři (či pozdním obědě?). K dispozici jsme měli jen večerní studený raut. Kdybych si po příjezdu vlakem nedal na nádraží párek v bagetě s kafem, neměl bych ten den asi nic teplého v žaludku. I kávu na hostině jsem si musel dát extra, nikdo jiný neměl zájem…

Korunu všemu nasadilo, že jsem se nazpátek dostal až do posledního auta, tedy toho, ve kterém seděli novomanželé. Všechny odvezli přede mnou. Dostal jsem se do postele ve 4.15 ráno. Takhle nepřetahuju ani na Nový rok. Nedělní mše šla do háje, bohužel. Odpoledne jsem odjel a u nás na vesnici je prostě jen jedna mše, to není velkoměsto.

* * *

Navzdory krásnému svatebnímu obřadu už radši nechci žádnou ukrajinskou svatbu. Připadal jsem si fakt jako druhé housle, ne-li třetí. Informace „dostav se tam a tam tehdy a tehdy na tu a tu hodinu“ nepovažuji za pozvánku na svatbu – tu jsem btw neobdržel ani na místě. Stejně jako zelenou ratolest na klopu. Prostě jsem se jen tak nějak „připojil“. Nechápu, proč jsem nemohl být mezi svatebčany od rána a přijet v jednom z těch svatebních aut a pak být i na normálním obědě.

A to jsem se, já blázen, chtěl kvůli kmotrovým rodičům a bratrovi, kteří neumějí jazyky, učit ukrajinsky! Naštěstí jsem na to absolutně neměl čas, vzhledem k nové práci, kterou jsem tehdy dělal teprve 3 týdny. Už tak stačí, že jsem si kvůli jeho matce, která pracuje v Itálii, opakoval italštinu. A stejně jsem s ní ani moc nemluvil. Po příchodu a běžných představovacích frázích mi řekla „mangia qualcosa“, pojez něco, a to bylo vše. S bratrem a otcem jsem nenašel způsob, jak mluvit, a tak jsem byl aspoň představen. Aspoň si to myslím.

 

Inu, aspoň budu mít na co vzpomínat ☺

Sdílet

Komentáře

mag To teda vůbec netuším! Měla bych?

tvi Byl jsem jednou na svatbě spolužáka. Při obřadu jsem mu zahrál na varhany, pak mne poslali flákat se na 4 hodiny do města. Když jsem se v 16:00 spolu s ostatními "hosty II. kategorie" dostavil, byli všichni již přítomní řádně zmoženi různým přiťukáváním a posilňováním a nesourodá společnost se tím pádem stala ještě nesourodější.

Vyvodil jsem z toho následující poučení: když jsem se ženil sám, oběd pro rodinu jsme udělali v malém ještě před obřadem, svatba byla ve 14:30 odpoledne a po ní už žranice pro všechny přítomné, bez ohledu na to, jestli je to svatební otec nebo přítelkyně spolužáka ze základky...

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz