Jak jsem našel žákovskou knížku

Nedávno jsem v rámci „jarního úklidu“ našel v jedné krabici žákovskou knížku z 6. třídy. A kromě ní i výkaz o studiu ze střední školy, což jsem myslel, že vůbec nemám, že to zůstalo ve škole.

Už před nějakým časem jsem nějaké „žákajdy“ našel, ale jen minimum. Celkem mám teď ze základky 4 žákovské, všechny z druhého stupně.

Když jsem se onehdy u těch prvních nalezených divil, že jsem jich víc nenašel, divil se tehdy můj kolega z práce, že se divím. Že prý se žákovské na konci roku odevzdávají. Dřív to možná tak bylo – pak ale nechápu, jak mi 4 mohly zůstat. Navíc nedávno mi jedna známá, matka 4 dětí, řekla, že dnes už dětem žákovské knížky zůstávají. Tak jak to teda je?

Musím říct, že žákovské z 5. a 6. třídy už jsou v salátovém stavu. Ale s opatrností jsou použitelné. Když jsem tak do nich nakoukl, zjistil jsem, že některým věcem už nejsem schopný rozumět. Např. u tělocviku jsem měl několik řádků pod sebou a na každém bylo nějaké písmeno – H V A G O Š. Jen ta písmena, nic víc – ani žádná známka u toho. Co to mělo být, zůstane už asi navždy záhadou.

Stejně tak psaná azbuka. Jednotlivá písmena nejsem schopen identifikovat. Dnes už poznám jen některá tiskací písmena, ale psaná ani náhodou. Jeden řádek rusky je i na stránce výtvarné výchovy – asi recese. Tam aspoň jedno slovo odhadnu – kresba. Měl jsem za ni dvojku.

Samotný fakt nalezení žákovských knížek mě potěšil, ale když jsem se podíval, jaké jsem v nich měl známky, už to bylo horší. Když jsem viděl stránky s matematikou, je mi už naprosto jasné, že opravdu ze mne programátor nebude. Ani se o to nebudu pokoušet. Zato v jazycích a hudebce jsem byl vždy dobrý. Např. z písně práce za jedna :D

Ale vážně. Ono na jednu stranu mě zpětně špatné známky v žákovských knížkách mrzí. Na druhou stranu jsou k uvážení dvě věci. Jednak, že žádné dítě není geniální, nikdo nemá vlohy ke všemu. A jednak, že v dospělosti, v profesní kariéře, nikoho nikdy nebude zajímat, jaké jste měli známky, ale co umíte. Už na základce nám náš třídní (zrovna matikář) říkal, že si s vysvědčením můžeme vytřít prdel (doslova). Jediné vysvědčení, které je důležité, je to maturitní (a při vyšším stupni diplomy), a ani tam nikoho známky nezajímají. Kdykoli jsem potřeboval doložit maturitní vysvědčení, šlo vždy jen o důkaz toho, že ho mám, ale nikdy nikdo se nedíval na známky.

Stejně tak je k ničemu vyznamenání. Na druhém stupni děcka, co měly vyznamenání, u nás dostaly nějakou odměnu – nejčastěji knížku. Já jsem se vyznamenání dočkal jen v 9. třídě, ale to jsem byl na jiné škole, a tam nedávali nic. I na střední jsem párkrát na vyznamenání dosáhl, a opět jsem z toho nic neměl. Možná dobrý pocit, ale to bylo vše. Jenže známky opravdu nejsou vše. Můj synovec, který stěží udělal ten nejjednodušší učňák, bere tolik co jeho otec po 25 letech dřiny, a já s maturitou beru minimální mzdu, a i to jen po omezenou dobu.

Vysvědčení mám schovaná všechna – na památku. K tomu těch pár žákovských a výkazy o studiu – na SŠ a VOŠ. Víc už jich odnikud nevydoluju. Ale taky už je nikam „nezašantročím“, pěkně poputují k mým osobním památkám. Občas se do nich nostalgicky podívám, případně se budu jednou chlubit (i když není moc čím) dětem.