Půlnoční probuzení

Dnes v pravou půlnoc jsem málem chytil infarkt. Moc nechybělo. Začal totiž řvát alarm. Ne domácí (ten stejně nemáme), ale na meteostanici. Do prčic, pomyslel jsem si, tak už vím, co znamenalo to AL na displeji!

Včera ráno jsem zjistil, že meteostanice jaksi blbne, tak jsem to resetoval a pak jsem musel všechno znovu nastavovat. A neuvědomil jsem si, že AL je nastavení pro alarm – a čas alarmu je ve výchozím nastavení nastavený na půlnoc.
Není divu, že mě to tak vylekalo, už léta nejsem na podobný styl probouzení zvyklý. Když potřebuju, tak mě vzbudí příjemná melodie v mobilu, jejíž hlasitost se navíc postupně zvyšuje od úplného ticha, takže to není žádný šok. Předtím, než jsem měl mobil, mě budilo rádio na věži v nastavený čas. A ještě předtím, což dnes už vůbec nechápu, jsem dokázal usnout i za zvuku tikajícího budíku!
V této souvislosti si vzpomínám, jak jsme kdysi na VOŠ byli na jakémsi pobytu. Tehdy jsem ještě mobil neměl a byl jsem na budík zvyklý, na kolejích jsem věž neměl. Jenže ostatní kluci už ne. Div mě s budíkem nevyhodili! Nakonec nevyhodili ani ten budík, ale musel jsem ho mít zavřený někde hluboko ve skříni. I tak to ale ráno bylo slyšet. Nechápu, jak to se mnou mohli vydržet. Dnes už mě otravuje i zvuk nástěnných hodin v kuchyni, a tak jsem z nich vytáhl baterii a hodiny jsou jen pro ozdobu. Je na nich 8.08 hod.
I dnes jsou lidé, kteří používají budíky. I když dnes už existují i svým způsobem tiché budíky, které při chodu netikají.  Ovšem při nastaveném buzení by vzbudily mrtvého. Ale některým lidem to zkrátka nevadí. Na druhou stranu by neusnuli při puštěném počítači či v dřívějších dobách při videu, které zrovna nahrává, což mně zas problém nedělá.

Některé lidské vynálezy přece jen nejsou tak špatné. Já doufám, že se nikdy nebudu muset vrátit k hlučnému buzení – ať už prostřednictvím klasického budíku nebo meteostanice.