aneb To nejlepší ze mne :)-

Odcházení

1. 2. 2012 20:56
Rubrika: Ze života | Štítky: zamysleni , pohřeb , smrt , internet , facebook , ICQ , komunikace

Už nějakou dobu pozoruji, že lidi okolo mne ubývají, prostě mizí. Ve virtuálním i skutečném světě.

Začalo to vloni na ICQ. ICQ bylo kdysi fenoménem, ale dnes už je pomalu na samém dně komunikačních možností. Když se ještě občas přihlásím, tak je to jen kvůli jedné osobě, kterou v jiných kontaktech nemám (nepočítaje mobil), a která tento komunikátor dosud využívá. Kromě ní tam ale skoro nikdy nikdo není. Úplně to upadlo. ICQ převálcoval Skype a hlavně Facebook.
S Facebookem to taky vypadá zajímavě. Mám tam pár desítek kontaktů, ale občas se stane, že se počet nezvýší, ale naopak sníží. Někteří lidé se časem rozhodnou zrušit svůj profil. Stalo se mi to už několikrát. Většinou to lidi dají vědět dopředu, už se mi ale i stalo, že se někdo zrušil, aniž by cokoli napsal. Že není mezi mými přáteli, jsem zjistil až ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že jsem už dlouho neviděl žádnou jeho aktivitu. Když jsem zadal jméno do vyhledávání, nenašlo to nic. Prostě nadobro zmizel. To mě dost mrzelo, že o tom neinformoval předem, protože šlo o spolužáka z výšky, na kterého jsem jiný kontakt neměl.
Ono vlastně ty virtuální kontakty jsou skutečné kontakty. Skrývají se za nimi skuteční lidé a jen málokteré z nich jsem nikdy neviděl osobně. Komunikace na dálku je fajn způsob, jak spolu zůstat v kontaktu, i když nás dělí větší vzdálenost a nemůžeme se vídat pravidelně. Pak teda mrzí, když se někdo rozhodne vystoupit, odejít.

Takový druh odcházení, při kterém dotyčná osoba akorát přestane používat internetový druh komunikace, ale reálně existuje dál, je ještě dobrý. Horší to je, když někdo odejde navěky, umře. Když jsem vloni začal ministrovat u nás ve farnosti a chodit na pohřby, zažil jsem jich už docela dost. Když to člověk nebere osobně, dá se to snést. Myslím dokonce, že jsem už tak nějak obrněný a nerozhází mě to. O vánocích jsme ale zažili úmrtí a pohřeb v rodině. A teď, víceméně ještě zkraje roku, přišlo na řadu další rodinné úmrtí. Pohřeb bude příští pondělí. Na rozdíl od prvního, dost předčasného úmrtí, tady šlo aspoň o starého člověka. Pamatujete, jak jsem kdysi psal o strýcovi a tetě, kteří za sebou mají diamantovou svatbu? Letos by bývali měli platinovou. Ale už jim nebylo dopřáno.
Když jsem se o úmrtí devadesátiletého strýce dozvěděl, ani mi to nijak nepřišlo. Že bych opravdu tak uvykl všudypřítomné smrti? Který nebožtík to odstartoval? Že by Havel?

Shodli jsme se doma na jedné věci. Teď už nás čeká víc pohřbů než svateb. Z našeho nejbližšího okolí nadlouho moc svateb nevzejde. Pokud ano, určitě se dají spočítat na prstech jedné ruky. Zato „stará garda“ pomalu odchází. Poslední dobou si připadám, jako kdybych až donedávna žil v jakémsi iluzorním světě. Všechno bylo tak, jak jsem na to byl zvyklý odmalička, obklopený širokým příbuzenstvem, všichni tu vždy byli. I když – možná to bylo i mou specifickou situací. Z prarodičů jsem poznal jen jednu babičku, strýcové a tety jsou většinou ve věku prarodičů či dokonce praprarodičů… A celou dobu jsem si neuvědomoval (či odmítal uvědomit?), že to nebude trvat věčně. Až teď jsem se probudil. Začíná nová éra. Žádné iluze.
Dokud to bude v širším příbuzenstvu, o tolik nejde. Jednou ale dojde i na nás, na moje nejbližší. To teprve přijde ta pravá nová éra…

Sdílet

Komentáře

Tonda Dobeš Hmm, tak to se Ti povedlo... spojit odcházení z virtuálního světa a odcházení přirozené. V obou případech se asi těšíme na ten přechod, a toužíme po opravdovém bytí.

mag Pěkné. Taky si uvědomuji, jak se věci mění. Stará kamarádství se mění v rámci rozdílných stavů ke kterým se během života připravujeme (manželství, duchovní stav...) Prostě svobodní a vdaní jsou na jiné úrovni. Pokud se třeba skupina velmi blízkých kamarádů a kamarádek postupně odstěhuje do kláštera nebo do manželství a zůstane třeba jedna nebo dvě osoby svobodné, pak to začíná bolet a člověk touží buď mít partnera nebo být třeba v klášteře. Tak jsem si uvědomila, že naším cílem je naše stará kamarádství udržert v srdci, když už nemůžeme být spolu a podílet se na stejných akcí, ale můžeme se povzbuzovat na cestě služby vůči druhým i Bohu. Připadá mi, že je jediná cesta k pravé a trvalé radosti a také blízkosti s těmi, se kterými nás pojí prožitý kus života.

Asterix Já si myslím, že kamarád zůstane kamarádem, i když se právě vlivem rozdílných stavů v životě a taky třeba narůstající reálné vzdálenosti přestaneme stýkat osobně. Přátelství jako takové přece nezmizí. Ať už se jedná o spolužáky ze školy či jiný případ. I vás, Magdi a Lukáši, považuju pořád za kamarády, i když jsme se neviděli léta.

mag No já ještě rozlišuji kamarádství a přátelství. :+) Přátelství je přece jen hlubší - přátel má člověk jen pár.
Taky jsem za tebe Mariáne ráda a byla když jsem se s tebou setkala po letech na setkání v Klokotech. Ale přece jen o sobě víme třeba méně. Ale je pravda, že někdy se vztahy prohlubují až po letech odloučení. :+)

Asterix I já to rozlišuji.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz