Online farnost vs. skutečná farnost

Nikdy bych si býval nepomyslel, že během adventu a vánoc nebudu chodit do kostela, teda až na výjimky. Ale stalo se. Loňský advent a vánoce jsem prožil z velké části doma, na nemocenské. Tu mám ještě teď, ale teď už se dostanu do kostela aspoň o nedělích. Do konce roku to však nešlo.

Dnes už jsou naštěstí možnosti účasti na mši aspoň prostřednictvím rozhlasu či televize. Ale musím říct – není to ono. Nejprve jsem zkusil televizní přenos, to jsem ale byl naprosto zklamán. O třetí adventní neděli jsem si zvolil přenos z Noe. Bylo to z ostravského kostela sv. Václava, odkud vysílají nejčastěji, protože to mají za rohem. Byli tam studenti velehradského gymnázia. Ovšem jejich dvouminutové moderní aleluja před evangeliem mě dorazilo natolik, že jsem raději včas přepnul na TV Lux, na slovenskou mši.

Ale byl jsem opět zklamán. Přenášeli mši z katedrály s biskupem, ovšem byla to víceméně dětská mše, čemuž odpovídal i repertoár písní. To by tak nevadilo, ale když jsem viděl, jak dívka, hrající na kytaru, měla při zpěvu pusu od ucha k uchu a ještě stíhala hýbat celým tělem a hlavně rukama naznačovat právě probíhající „děj“ písničky, to už jsem byl nejen zklamaný, ale přímo smutný. Nebo spíš moje duše.

Rozhodl jsem se, že příště už si pustím mši z rádia, ale opět to nevyšlo. Další neděli jsem nějak zaspal a stihl jsem opět jen televizní mši. Tentokrát to bylo lepší, ale od té doby raději pokaždé poslouchám rozhlas. Oblíbil jsem si spíš slovenské mše z rádia Lumen. Vyhnu se tak českým odrhovačkám a ještě dojde k praktickému využití Jednotný katolícky spevník.

Musím říct, že rozhlasový přenos je lepší. Všechno si můžu představit – jak vypadá kněz, kolik je tam ministrantů, kolik je lidí v kostele, jakou tam mají výzdobu, kolik hoří svíček… Jediné, co poznám nejpozději před evangeliem, je, jestli používají kadidlo. Televize by mi to naservírovala všechno, ale mnohdy není o co stát, a taky u toho mívají dost kecy ze studia.

Teď už poslouchám mši z rádia jen ve všední dny, o nedělích chodím do kostela. Dokud jsem byl odkázaný na rozhlas, tak hlavně ze začátku jsem dost litoval, že nemůžu být mezi svými. Teď to vidím tak nějak, že je to jedno, že to vyjde nastejno, zvláště pokud nejdu k přijímání. V tom je jediný rozdíl oproti rozhlasu. V kostele je to totiž všechno stejné, jak to bývalo.

Když jsem šel na nemocenskou, ocitl se kněz bez ministranta. A asi mu to bylo jedno, protože prohlásil, že když tu nebudu, tak prostě bude bez ministranta. To neřeší. Teď sice jsem v kostele osobně, ale zatím sedím v lavici. A už se ozvaly hlasy, proč že jsem nešel ministrovat, že je smutné, když je tam kněz sám. Zaprvé tam není sám, je tam kostelník. Zadruhé – i když jsme malá farnost, přece jen se tam najdou rodiny s dětmi. Ale nikdo nechce nic dělat, jsou tam děti, které by mohly ministrovat, ale když jsou proti tomu jejich rodiče, tak marná pomoc. Štve mě, že si každý myslí, že ten jeden ministrant bohatě stačí, každý si zvykne na pohodlí, že jen přijde do kostela, sedne si do lavice a všechno dostane pod nos. Tohle je smutné, a ne, že není ministrant - mše je přece platná i bez něho.

Tomuhle neříkám funkční farnost. U nás to vypadá tak, že kněz si dělá, co chce (to ostatně dělal vždycky, dokonce prohlásil, že mu lidi nebudou poroučet) a lidi nedělají nic. Kněz prohlásil, že musí s konkrétními dětmi ohledně ministrování promluvit osobně. To už jsem udělal i já, a bylo to bez výsledku. Je to z toho důvodu, jak jsem napsal výše – záleží na rodičích, ne na dětech. Po rozmluvě s dětmi jsem byl přehnaně optimistický.

Teď navíc začnou „obyčejné neděle“. Asi si donesu vlastní svíčku, ať tam aspoň něco hoří. A jestli mě s tím kněz vyžene, tak si počkám do velikonoc. Ať je i nadále vše při starém.