aneb To nejlepší ze mne :)-

Postřehy z Prahy

2. 6. 2011 22:33

Po roce jsem byl opět v Praze. Tentokrát to ale nebylo za účelem duchovního pobytu, proto jsem nebyl ubytovaný v klášteře ani u dominikánů, ani u premonstrátů. Což se odrazilo i na finanční stránce. Tentokrát jsem musel platit bydlení, jídlo, prostě všechno. Trochu se to prodražilo.

* * *

A bydlení – nic moc. Byl jsem na ubytovně, která se s krásným bydlením v premonstrátském domečku nedá vůbec srovnávat. V domečku jsem byl sám, v ubytovně jsme byli tři v jednom pokoji. Navíc jsem bydlel s intenzivními kuřáky, kteří zapalovali jednu od druhé. A kdyby jen cigarety! Co bylo to druhé, si jistě každý domyslí. V pokoji jeden malý stůl a dvě židle, nedalo se tam skoro ani jíst, tři bychom se tam rozhodně nevešli.

Nejhorší byl pohled z okna. Bydlel jsem na Jižním městě, mezi paneláky, což je pro někoho, kdo pochází z vesnice, noční můra. K uzoufání. Ale takových lidí je v Praze mraky, co jim nic jiného nezbývá a jsou rádi, že aspoň tak bydlí. Je jasné, že jsem během dne musel co nejdříve vypadnout do města, kde už to bylo jiné kafe.

* * *

Jednou ráno, když jsem takhle vyšel z domu na metro, zjistil jsem, že část nástupiště v metru je provizorně uzavřena. Byli tam záchranáři a oživovali nějakého muže. To se jim nakonec povedlo. Měli s sebou nosítka na kolečkách, a jakmile ho naložili, šli s nimi podél nástupiště. Cestou jeden ze záchranářů v pravidelných intervalech mačkal jakýsi vak, který měl muž na hrudi.

Myslel jsem si původně, že s ním snad pojedou metrem. Ale to by nebylo moc logické, protože v jakékoli stanici by se s ním museli dostat nahoru. Proto mě zajímalo, jak si poradí. Ještě než přijela souprava, všiml jsem si, že jdou dozadu nástupiště, kde byl výtah. Tam už někdo stál a čekal na ně. Výtahem ho pak tedy nejspíš vzali nahoru, kde už určitě čekala sanitka.

Bylo to poprvé, co jsem takovou akci v metru viděl. Nechci ani pomyslet, jak to musí vypadat v exponovaných stanicích, kde je velký pohyb lidí. Díky záchranářům za jejich práci a službu.

* * *

Jídlo bylo taky dost velkou položkou, i když zas tak velkou vlastně ne. Na obědy jsem chodil do České kuchyně naproti kostelu sv. Havla. Je to asi nejlevnější jídlo v samém středu města. Není vyhlášené jen mezi Čechy, ale i mezi cizinci. Jednou po obědě jsem si na chvíli sedl na lavičku kousek od jídelny a za tu chvíli se tam vystřídalo několik skupin Poláků. Žádný jejich průvodce neopomněl zmínit tuto možnost stravování, nějaká skupina si Českou kuchyni dala i jako místo srazu. Takže zkrátka, kdyby to někdo doteď nevěděl, teď už ví, kam zajít v Praze na jídlo, pokud nemá na rozhazování.

* * *

Když už jsem byl v Havelské uličce, zašel jsem se podívat i na místní „tržnici“, svatohavelský trh. Bylo parno, ale když jsem tak procházel tržištěm, všiml jsem si, že kolem stánků je často voda, někdy i velké množství. Zajímalo mě, odkud to teče. Jediné vysvětlení bylo, že to teče odněkud přímo z těch stánků. Nějak jsem ale nepochopil, odkud se tam ta voda vzala. Je možné, že některé stánky jsou vybaveny nějakými vodojemy? Proč by ale voda stékala? Vrtá mi to hlavou dodneška. Kdyby to někdo věděl, ať dá vědět :)-

* * *

Když už jsem byl v Praze, neopomněl jsem pochopitelně podle možností chodit i na mši svatou. V pondělí jsem nebyl, ale od úterý do pátku denně. Rozhodoval jsem se, jestli se zajít podívat ke sv. Jiljí k dominikánům nebo k vyhlášenému Týnskému chrámu. Nakonec zvítězila Matka Boží před Týnem, už asi pro známé jméno P. Kelnara a hlavně, v mém případě, pro jméno Bohuslav Korejs (i když ten tam stejně nebyl). No a taky příhodný čas mše svaté v šest vpodvečer. Tedy až na pátek.

Musím přiznat, že i přes svůj vzdor vůči všelijakým sochám a obrazům svatých, týnský chrám na mě zapůsobil z velké části velmi dobře.

V pátek jsem Týn vzhledem k jinému času mše svaté vyměnil za Jiljího, tedy aspoň na mši samotnou. A udělal jsem dobře. Dominikáni, navzdory všednímu dni (!), podávali podobojí. A poctivě. Tohle už se mi jen tak nestane. Přesto jsem pak dominikány opustil a šel opět do Týna, na Noc kostelů. Stihl jsem aspoň program od osmi večer asi do jedenácti. Moc se mi to líbilo. Kromě hudby jsem se trefil i do komentované prohlídky chrámu, během které jsem mezi pořadateli poznal P. Tadeáše OPraem, se kterým jsem se přes dva roky neviděl. Shledání bylo radostné. P. Tadeáš povídal, že ve farnosti vypomáhá, jenže má většinou jen nedělní večerní mše, proto jsem ho dřív neviděl. P. Tadeáš není moc velký přítel internetu, takže si o sobě asi nepřečte, ale pokud ho někdo zná a je s ním v kontaktu, nechť mu vyřídí, že navzdory jeho přání ze mne Pražák asi hned tak nebude :)-

* * *

Neminul den, abych při pohybu centrem města nenarazil na několik lidí rozdávajících letáčky. Nutno říct, že nešlo o reklamu na nějaký superdrahý obchod, ale o upozornění na různé duchovní koncerty v Praze. Shodou okolností o tom byla zmínka tento týden i v jednom rozhlasovém pořadu. Host, který tam mluvil, se vyjádřil v tom smyslu, že Pražané už tyto letáky ani nevnímají, protože v Praze je denně tolik akcí, že nějaký takový koncert mezi tím množstvím prostě zapadne. Aby něco proniklo více do povědomí lidí, to už musí být nějaká mimořádnost. To snad jedině kdyby se zjistilo, že Elvis žije a bude vystupovat v Praze[1].

Naproti tomu mimopražští, pokud jedou do Prahy na nějakou kulturní akci, jedou právě za tímto jedním účelem, pro ně to tedy nesplývá všechno vjedno. A hlavně – lidé, kteří jsou třeba z malého města, kde je třeba jen jedna významnější akce za rok, to vidí prostě jinak. Pro ně je ta jedna akce pokaždé událostí, kterou žije leckdy celé město.

Na tom něco je…



[1] Tahle věta už není z rozhlasu, ale můj výplod :)-

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz