Jednou bude líp. Kdy to ale bude?

Tak máme konečně za sebou parlamentní volby. Výsledek leckoho překvapil. Slyšel jsem i názor, že volby byly zmanipulované, aby nemohla levice získat většinu, kterou podle předvolebních průzkumů měla. Tvrdil mi to kolega v práci.

Jenže přitom on sám k volbám nešel, ačkoli prohlašoval, že půjde, a dokonce říkal, komu dá hlas. Pak ať si ale nestěžuje, že jeho favorit vyšel z voleb de facto poražený. Volební účast byla sice poměrně vysoká, asi 63%, ale i tak pořád zbývá 37% těch, kteří u voleb nebyli. Kdyby z těchto 37 procent bylo pouhých 10, kteří by dali hlas levici, vypadalo by to úplně jinak - tak, jak naznačovaly předvolební průzkumy. Koho tedy výsledek letošních voleb zklamal a přitom sám nebyl volit, může si za to sám.

Já osobně jsem nevolil žádnou ze stran, která se do parlamentu dostala. Volil jsem stranu, která nakonec dostala 0,018 procenta hlasů. Byl to tedy zbytečný hlas? Nemyslím si. Bylo mi totiž jasné, že žádnou z těch 5 vítězných stran volit nechci, přitom jsem ale chtěl splnit svou morální povinnost (nebo občanskou?). Nezbylo tedy než vybrat některou beznadějnou stranu, abych aspoň nepřidával hlas tomu, koho nechci.

Ať už by ale volby dopadly jakkoli, jedno je jisté. V mém životě žádný zásadní obrat kvůli tomu nenastane, a už vůbec ne k lepšímu. Strany pořád mluví o nutnosti rozpočtových škrtů a vyrovnání rozpočtu, abychom nedopadli jako v Řecku. Ale že spousta lidí v této zemi se uskromňuje už teď a není z čeho se uskromňovat ještě víc, tím se nezabývají.

Neustále pracuji za minimální mzdu. Pod současným zaměstnavatelem je zvýšení mzdy po prodloužení smlouvy, pakliže jaké bude (tedy to prodloužení), tím posledním, na co bych se mohl těšit. A takových lidí jako jsem já jsou haldy. Zaměstnavatel prohlásí, že je krize, a hotovo. Ale že člověk musí mít z čeho žít i v době krize, to už ho nezajímá.

Tento způsob přežívání od výplaty k výplatě je o držku. Nedávno byl v Praze koncert mého oblíbeného zpěváka Eltona Johna. Nejprve jsem chtěl jít, ale když jsem si spočítal, kolik by mě to celkově stálo - lístek, doprava, přespání, jídlo... - zjistil jsem, že by na to padla polovina mé chabé výplaty. Půjčovat si od nikoho nemíním a vybírat z kreditky, abych se nevýhodně zadlužoval, taky ne. Takže jsem si nechal zajít chuť. Co jiného zbývalo.

A podobně je to se vším. Ještě že aspoň nemám rodinu, za tyto peníze by to bylo likvidační. Jen by mě zajímalo, jak dlouho tohle bude trvat. V téhle zemi moc ve změnu k lepšímu v pracovní oblasti nevěřím. Spíš bude hůř, pokud projdou navrhované změny zákoníku práce. Kdo kdy slyšel o výpovědi bez udání důvodu? Některé věci se přitom nezmění. Nadále si nebudu moci dovolit jít na nemocenskou, protože bych neměl žádné peníze a ještě bych se mohl navíc znelíbit zaměstnavateli, který by mi nemusel prodloužit smlouvu. Inu, dneska to bohužel tak je - lidi raději budou zdechat, protože zaměstnavatel slovo nemoc nebere ani v potaz.

Přituhne asi i v jiných oblastech. Školné na vysokých školách se mě sice netýká, ale to neznamená, že bych nemohl být proti tomu. Taky jsem kdysi na VŠ byl. A všichni ti, kteří takový návrh předkládají, kdysi vystudovali zadarmo. Vzít porodné a pohřebné? To už jsme na tom tak špatně, že ani tohle náš stát neutáhne? Zrušením těchto dávek se díra v rozpočtu rozhodně nezalepí. Jak vznik nového života, tak úmrtí jsou události, které významně zasáhnou do lidského života, a to včetně finanční oblasti. Nastávající rodiče budou od chvíle, kdy jejich dítě přijde na svět, už jenom investovat do dítěte peníze. Nemůže mu stát aspoň do začátku něco přispět? Vypravit pohřeb taky stojí mnohem víc, než kolik stát dává, tolik by mu snad neubylo.

Mně se zdá, že je všechno čím dál horší. Žijeme ve 21. století, v době nesmírného technického a vědeckého pokroku. V době rozšiřujícího se poznání, o jakém se našim předkům ani nesnilo. Ale některé věci nejsme schopni a ani nebudeme schopni nikdy ovlivnit nebo změnit. Člověk si bláhově myslí, jak je všemocný, ale stačí malý výbuch vzdálené sopky, aby to ovlivnilo život v půlce Evropy. Přijde náhlá bouřka a trochu zaprší a člověku se sesype barák. A pak nepomůže vědomí, že patříme k „vyspělému severu", k té bohatší části planety. V představách mnoha lidí, kteří i v této zemi každodenně řeší, co si ještě můžou dovolit a co už je luxus, bohatství vypadá trochu jinak.

Nedávno vyšla i v češtině kniha amerického politologa George Friedmana Příštích sto let. Autor v ní na základě analýzy dlouhodobých trendů popisuje budoucí politický, sociální a kulturní vývoj světových mocností. Ale upřímně: zajímá to někoho? Mne teda ne. Je mi jedno, jestli Polsko bude  v tomto století ve středu dění a USA budou trápit přistěhovalci. Proč se nezabývá důležitějšími otázkami? Třeba jak dlouho bude pokračovat neúcta k životu, kdy konečně rodina získá znovu svůj ztracený význam základního lidského soužití a kdy bude politika státu směřovat k podpoře rodin, kdy přestane svět spotřebovávat stále více a více, aby se měl stále lépe a lépe? Kdy se zaměstnavatelé začnou chovat normálně a slušně?

Asi jsem si měl v neděli večer najít jinou zábavu než psát pesimisticky vyznívající článek na blog. Proto raději končím.

Jednou bude líp, jednou bude líp, jednou bude líp, já vím.

Jen víru mít, doufat a jít, jednou bude líp, já vím.