František Nepil: Kráva - symbol míru

Chcete-li vidět a chcete-li dýchat opravdový mír, jděte do chléva nebo na pastvu za kravami. Nikde jinde vás neovane takové vlahé ovzduší klidu a hojnosti jako v blízkosti těchto zvířat, jako v prostředí prozvučeném rytmickým škrundáním jejich požehnaných zažívacích traktů. Ležící kráva je nenapodobitelným ztělesněním blahobytu, spokojenosti a bezpečí. Je to teplá peřina, naplněná mlékem a jistotou, že zítra bude zase dobře.

Bůh ví, proč se stračena nestala symbolem míru místo holubice. Snad proto, že je na mírumilovnost přece jen poněkud hromotlucká. Obzvláště ve srovnání s holubicí. Kdo jednou viděl holubičku, jistě byl přesvědčen, že kdyby něco, tak by ji přepral. O krávě by to už s takovou jistotou netvrdil. Zvláště když zabučí. Neboť když kráva začne bučet, padne strach na každého, kdo nezná aspoň obstojně kraví psýchu. To je hlas, ze kterého jde hrůza, to je burácení a rachot jak se patří!

Jenže to je pouhé zdání. Až na to burácení je kráva opravdu ztělesněním pozemského míru. Ostatně ani byste nevěřili, jak ráda se dospělá kráva chová, jaký je to mazel! Samozřejmě, že na chování nemá právě ideální rozměry, ani váhu. Kočka, holub a koneckonců i pes dají se pochovat mnohem příhodněji. Měli jsme takových krav s Čestmírem Uhrem na brigádě deset. A když jsme je všechny podojili a vykydali jim hnůj, pochovali jsme jednu po druhé. Jistě že ne tak, že bychom vzali těch pět metráků hovězího do náruče a dělali s ním houpy houpy, kočka snědla kroupy! Vzal jsem kravěnce vždycky jenom hlavu, položil jsem si ji na rameno, drbal jsem ji pod hlavou a říkal jí přitom spoustu něžností. Jako třeba: „Ty moje můro! Ty máš ale tu bednu těžkou! Kdopak se ti s ní má chovat?" A každá blaženě držela, funěla mi nádherně za uchem a já funěl taky, protože nevím, kolik váží hovězí hlava přesně, ale čtvrt metráku mít bude a to se brzy pronese.

Je nasnadě, že takové důvěrnosti si člověk nemůže dovolit hned. Kráva není žádná prostopášnice, aby se mazlila s každým, kdo jí vkročí do chléva! Ale není ani žádná prostomyslná buchtička, která by důvěřivě naletěla na prvního, kdo jí předstírá nějaký cit. Člověk si musí trpělivě vyšlapávat cestičku k jejímu srdci. A cesta k srdci, jak říkávala moje maminka, vede žaludkem. A kráva má ty žaludky čtyři. Protože jsme s Čestmírem Uhrem měli na starosti deset dojnic, vyšlapávali jsme si tedy cestičku k srdci skrz čtyřicet žaludků. A poctivě, protože jsme od září do vánoc zkrmili celou stodolu sena, které mělo vydržet až do května!