Z důvodu nedostatku času asi uzavřu pražské povídání jen několika samostatnými postřehy. Vše podstatné už bylo stejně napsáno.
Jak jsem mohl mluvit do rozhlasu, a proč se tak nakonec nestalo
Na Velký pátek jsem si dopoledne přes mobil pustil Radiožurnál, abych zvěděl, co je nového ve světě i doma. Jednou z mála nevýhod pobytu u premonstrátů totiž byla absence televize, protože jsem se pochopitelně nedostal na rekreaci do klausury.
Tématem dne byla otázka, zda má být Velký pátek státním svátkem nebo ne. V průběhu vysílání četli různé reakce posluchačů. Většinou psali nevěřící lidé, kteří zdůrazňovali, ať si křesťané slaví, když chtějí, ale proč by to mělo být státním svátkem, a hlavně, kde na to stát vezme, když se zas další den nebude pracovat. Jedna taková reakce mě pak vyprovokovala, abych taky přispěl. Nemaje internet, nezbylo než poslat SMS. Napsal jsem něco v tom smyslu, že spíš bych navrhoval jako státní svátek zaměnit Velký pátek s velikonočním pondělím a že z církevního hlediska je stejně nejdůležitějším dnem velikonoční neděle. Víc se do sms nevešlo.
Snad za dvě minuty jsem měl příchozí hovor. Zvednu to a ukázalo se, že volala přímo redaktorka ranního vysílání Radiožurnálu (jméno už si nepamatuji). Říkala, že moji SMS určitě ve vysílání přečtou a že by moc stála o to, abych svůj názor vysvětlil v živém vysílání. Že by mi zavolali ve 12:35 hodin, ale že by to muselo být najisto, abych to zvedl. Takže jsem bohužel odmítl, protože jsem nevěděl, jak dlouho bude trvat polední modlitba. Kdybych býval věděl, že bude jen modlitba během dne, která bude hotova za 8 minut, samozřejmě že bych s živým telefonátem do studia souhlasil. Takhle jsem si aspoň poslechl ty, kterým v těch 12:35 hod zavolali.
Nu což, snad to vyjde někdy příště. Příště budu chytřejší.
Rybí den
V pátek, jelikož byl půst a nebylo společné jídlo, jsem chodil do refektáře sám v průběhu celého dne. Místo, abych vymýšlel, co jíst, jsem to vyřešil jednoduše. Pokaždé, když jsem tam zašel, jsem si vzal trochu filety, protože z předchozího dne jich tam ještě fůra zbyla. Tímto způsobem jsem jich pár snědl. Takže... kdyby se někdo ptal, nikdo nic neví :D
Příhody z vlaku
Ze zpáteční jízdy vlakem stojí za zaznamenání dvě příhody. Ta první je dost nepochopitelná.
Abych se vyhnul při čekání na nádražích obecně nějakým pobudům, kteří po mně budou loudit peníze, šel jsem do vlaku hned, jakmile byl přistaven. Místo jsem měl sice jisté, takže jsem tam klidně mohl přistoupit v poslední minutě, nechtěl jsem se ovšem zdržovat někde v prostorách vestibulu. Jak se ale ukázalo, možná by to bývalo bylo lepší.
Netrvalo totiž dlouho a ve dveřích kupé se objevila ženská. Že potřebuje na jízdenku do Pardubic či kam a jestli bych jí mohl něco dát. Nevěřícně jsem kroutil hlavou. Venku v prostoru nádraží se mi něco takového už stalo, ale jít přímo do vlaku, to jsem zažil teda poprvé. Nevěděl jsem, jestli se smát nebo brečet. Ale jelikož to nebyla cikánka, ale normální ženská, normálně oblečená a nebyla pod vlivem alkoholu ani ničeho jiného (i když to „něco jiného" člověk leckdy těžko pozná) a vypadala, že ty peníze opravdu potřebuje, tak jsem jí dal, co jsem našel v peněžence na drobné. Kam šla potom, už jsem nesledoval. Mně pak nezbylo než kroutit hlavou, co se dneska děje...
No a druhá příhoda. V Pardubicích přistoupil jeden mladík. Ještě když se vlak rozjel, hledal místo k sezení a procházel naším vagonem. Zrovna chodil i průvodčí, a tak se ho mladý muž zeptal, kam ten vlak jede. Průvodčí povídá, že do Žiliny. Mladík se zděsil:
„Cože?!! Jenom do Žiliny? Tak to je v prdeli." A odcházel. Průvodčí za ním ještě stihl zavolat: „A kam jste potřeboval?" Mladík se tedy ještě zastavil, otočil se a povídá: „Do České Třebové." Nato průvodčí poněkud překvapeně řekl, že měl za to, že se ptá na cílovou stanici a že v České Třebové to taky staví.
No všichni v kupé jsme se smáli, a myslím, že jsme nebyli sami, ale že se smáli všichni, kteří to zaslechli. Inu, tráva dělá divy :D
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.