Jak v naší farnosti neumíme zpívat

Se zpěvem je většina lidí v naší farnosti na štíru. Už není možné před tímto faktem dál zavírat oči. Zvláště po dnešku.

Tomu, že pravidelně lidé v zadní části kostela, pod kůrem, zpívají nejméně o jeden takt dozadu oproti varhanám, už jsme natolik uvykli, že se nad tím už nikdo nepozastavuje. Horší jsou jiné věci. Tak třeba dneska. Po předzpívání kněze „tajemství víry" začali někteří lidé tak nízko, že strhli i ty, kteří zpívali ve správné výšce. Ono se to moc nedá, když začnete něco zpívat třeba i správně, ale někdo jiný nabere faleš nebo začne nízko, tak tím strhne ostatní. Proto jsem raději asi v půlce přestal, tohle fakt nešlo.

Kněz musel trpět ještě víc. Však se taky odměnil tím, že Otčenáš byl jen recitovaný. A vůbec se mu nedivím. Další lidmi zkažený zpěv by ho asi definitivně dorazil, trefil by ho infarkt při slavení mše svaté. Já osobně to vážně nechápu. Přece jestliže jsem něco zpíval už tisíckrát, musím to mít v uchu, musím to mít naposlouchané, a není tedy důvod neustále to kazit!

Malá odbočka a vysvětlivka. Osobně zastávám názor, že neexistuje člověk, který by neměl aspoň nějaký hudební sluch. Je totiž rozdíl mezi schopností správně slyšet hudbu, tóny, a schopností tyto tóny ze sebe vydat, patřičně vysoko (nebo nízko) zazpívat. Tu druhou schopnost nemá každý, to je jasné. Nejsme všichni dokonalí zpěváci. Ani já ne. Ale přece jestliže jsem něco slyšel a sám zpíval s ostatními tisíckrát nebo i víckrát, není možné to neumět. A právě nejhorší je, že stačí jediný člověk, který nezačne správně, a „nakazí" ostatní. Sám vím, že je nemožné zazpívat něco výš, když ostatní kolem mne zpívají nízko. Ostatně, kdo zpívá v nějakém sboru, asi mi potvrdí, že je nutné, aby všichni zpívali stejně, protože každá, byť jednotlivá, odchylka je slyšet.

Tak výše popsaného výsledku docílíme, když máme v neděli varhaníka. A teď si představte, že ve všední dny nemáme varhaníka, a zpíváme tedy bez hudebního doprovodu! Jak to tedy musí vypadat ve všední den! I to se pokusím přiblížit.

Onehdy jsem byl na mši svaté ve všední den. Kněz vybral píseň 515 Jako dítky k Otci svému. Jde o píseň, která má dva nápěvy - na počátku mollový a od přijímání durový. Začátek ještě šel, ale jakmile mělo dojít ke změně nápěvu, lidé najednou nevěděli, jak to zazpívat. Samotný jsem nic nezmohl, protože všichni okolo mne zpívali něco jiného, a já nemám natolik silný hlas, že bych je byl schopný přehlušit (a ještě jsem byl zrovna nachlazený). Nejzajímavější bylo, že lidi, i když nevěděli, jak zpívat, nějak ten text kouleli a stvořili zcela vlastní nápěv, úplně vedle od toho, co bylo v kancionálu. I tento vlastní nápěv se ovšem nesl v duchu toho původního, takže byl mollový. A úplně mě dostalo, že konec sloky vychytali podle všech hudebních pravidel, tedy stvořili tóninu. Úplně jak kdyby to četli z not. Tomu tedy říkám schopnost improvizace. Kněz počkal, až lidé dozpívají sloku, a pak začal znovu tu stejnou, tentokrát se správným nápěvem. A hle - lidi se najednou chytli, najednou se rozpomněli! Zajímavé...

Při stejné mši pak taky nezvládli odpověď žalmu, což jsem taky nechápal. Šlo přece jenom o to, zopakovat něco ihned, jakmile to uslyším. A ani takovou schopnost nemají? Kdybych před někým zanotoval „Hospodin je milosrdný a milostivý" (nebyl to tento žalm, vzal jsem to jen pro příklad), jistě by to dovedl hned zopakovat. Nebo snad ne?

Nutno přiznat, že naše farnost není jediná, která má problémy se zpěvem. Kdysi jsem slyšel začátek jedné rozhlasové mše, kde ti lidi zpívali tak falešně, že jsem zapnul nahrávání a tu vstupní sloku si nahrál. Pojmenoval jsem to „Pro zasmání", ale musím přiznat, že se tomu nedá moc smát. Je to spíš k pláči.

Ale vraťme se k naší farnosti. Inu, stav je takový, jaký je. Zpěváci z nás nikdy nebudou. Jsem rád, že máme aspoň takového tolerantního kněze, který naším zpěvem trpí už přes čtyři desítky let :D