Nedávno jsem měl jít na návštěvu ke známému. Věděl jsem, že je doma, neb má nemocenskou. Přesto jsem napsal SMS s dotazem, kdy můžu přijet. Odpověď byla, že kdykoli, že je doma. Tak jsem napsal, že přijedu na druhý den po poledni. Večer jsem si to ještě nechal potvrdit, když jeho syn byl na ICQ. Zeptal jsem se, jestli s tím počítá. Že jo.
A tak jsem se druhý den vydal na návštěvu. Ti známí bydlí mimo město, asi 2 km od centra, a protože se mi nechtělo dávat 10 Kč za MHD každým směrem, šel jsem pěšky. Bylo pěkně, říkal jsem si, že procházka mi prospěje. Když jsem zazvonil na jejich zvonek, ozval se mladší syn, že taťka není doma. V tom nevalném mikrofonu jsem rozuměl něco, že jel buď za švagrem nebo za zetěm. Něco z toho. A na dotaz, kdy se vrátí, že prý neví.
Tak jsem poděkoval a šel jsem ty 2 km zpátky. Opět pěšky. A ve chvíli, kdy jsem odcházel, jsem si připadal jak Cimrman, když chtěl navštívit Pestalozziho. Zasvěcení teď jistě vědí, ale pro ty, kdo ne, dodávám, že je to narážka na jednu z povídek Michala Viewegha v knize Nápady laskavého čtenáře. Autor v ní popisuje, jak se Cimrman vydal navštívit švýcarského pedagoga a přítele Johanna Heinricha Pestalozziho. V celé povídce popisuje přípravu cesty, její úmornost (Cimrman jel v bryčce, pokud si dobře pamatuju), délku cesty, až dochází k okamžiku, kdy Cimrman stanul před Pestalozziho rezidencí. Všude pusto, prázdno. Poslední věta povídky byla: „Pestalozzi nebyl doma."
Proto píšu, že jsem si v té chvíli připadal jak Cimrman. A tomu svému známému jsem okamžitě dal přezdívku Pestalozzi. Ať se mu to líbí nebo ne. Zatím o tom pochopitelně neví, když jsme se neviděli, ale jednou se to dozví. Snad. Teď je totiž řada na něm. Pokud mě chce vidět, musí tentokrát on ke mně. Já už u něho byl. Že nedodržel slovo a nebyl doma, jeho problém.
Já takové lidi prostě nechápu. Přece když dám slovo a na něčem se domluvím, tak to taky slíbím. Navíc když mám nemocenskou a riskuju, že když nebudu doma, zrovna přijde kontrola a mám průšvih. A když už opravdu musel někam odjet, tak mi aspoň mohl napsat SMS, že nemám chodit. Ani toho nejsou někteří lidi schopní.
Já to sice bral sportovně, že jsem se prošel, přece jen procházka mi neuškodí... Ale pokud jde o ostatní věci, jsou to spíš negativa. Jednak jsem mohl být doma dřív, kdybych si tu cestu ušetřil. Ve městě samotném jsem se i tak nachodil dost. Abych tam nepřišel hladový a nevyjídal je (stejně by neměli nic navařeného, dokud nepřijde z práce jeho manželka), šel jsem na oběd, který mě stál 102 Kč. Inu, předpokládal jsem, že hned tak brzo jíst nebudu. Takže mě to vyšlo jo draho, i bez lístků za MHD.
Znáte taky někoho takového? Někoho, koho byste mohli z fleku překřtít na Pestalozziho? Já těchto lidí znám teda několik a poslední dobou se mi zdá, že se jejich počet zvyšuje. Co si o takových lidech myslíte? Taky vám to vadí nebo si říkáte - však co, každý máme něco...? Klidně napište komentář...
Anebo tak. Ono je to vlastně jedno, ne?
Johan: Kdo máš uši k slyšení.... :-)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.